Doteky věčnosti

30. listopadu 2013 v 17:18 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Romantika



Nikdo nestojí o to, aby prožíval ve snech jakékoliv hrůzné obrazy a zážitky. Ale přesto,někdy se stane, že se probouzí cosi v nevědomí, o čem neměl člověk ani tušení a najednou se stává nechtěným protagonistou příběhu, na který by rád zapomněl. Víte, jsou lidé, kteří mají, i bez vlastního přičinění, schopnost nahlédnout do prostorů, kterým staří Řekové říkali Tartaros. Mluvilo se o něm jako o mohutné propasti se železnými zdmi a branami a leží tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Železná kovadlina by ze zemského povrchu padala na její dno devět dní a nocí, říká se. Je tam třikrát větší tma než v noci na světě.

Ano, hrůza, nekonečná hrůza pro ty, kteří byť na prchavý okamžik svého snu spatří ta osamělá, děsivá místa.
Nedávno mi zavolala jedna paní, že by si chtěla se mou o něčem promluvit, jestli bych si na ni neudělala čas. Ptala jsem se, jak na mne přišla. Prý z doslechu od člověka, který mne zná a který mne doporučil, že prý umím naslouchat druhým. A tak jsem ji pozvala k rozhovoru do svého domu. Po pár běžných slovech na seznámení jsem ji vyzvala, aby mi vyprávěla, co ji tíží.

"Zdálo se mi," říkala pomalu a svírala mou ruku,"že jsem na nějakém večírku. Viděla jsem své známé, přátele, kolegy z práce."
Odmlčela se a s vděkem přijala šálek horké kávy, který jsem ji nabídla. Myslím, že se trochu uklidnila, ale její výraz se příliš nezměnil.
"Měla jsem na sobě šaty, které mne velmi tísnily. I ozdoby, které jsem měla ve vlasech, byly těžké. A já jsem si říkala-vydržím to, však tu nebudu věčně."
Opět se odmlčela a dívala se před sebe, jakoby přemýšlela o slovech.
"Promiňte, těžko se mi o tom mluví. Nemohu najít vhodná slova, abyste mne správně pochopila."
"Klidně mluvte dál, myslím, že vás pochopím."
Dotkla se mé ruky a pak ji stáhla zpět.
"Dobře, tedy budu pokračovat."
Přikývla jsem. Jistě si byla vědoma, že na mne přenese ten zážitek, který mi z paměti jen tak nevymizí. Ale já se cítila silná a hlavně, toužila jsem té paní pomoci.
"Najednou jsem začala poklesávat v kolenou a slyšela jsem hlas, který se mne ptal, jestli mi není nevolno. Bylo mi opravdu zvláštně. Jako bych ztrácela tělo. Popadla mne závrať. Ale nepadala jsem dopředu. Špičky nohou se zvedly a já se točila dozadu, . Strašná závrať a rychlost, jakou jsem se řítila do nějakého prostoru mne však zpočátku nezbavila jasného vědomí. O to bylo horší mé počáteční utrpení."
"A při tom letu jste něco spatřila?"
"Jen se kolem mne všechno míhalo, světla, barvy, předměty. Nevěděla jsem, kam letím. Ale najednou mne prostoupil pocit lhostejného klidu. Přestala jsem si uvědomovat své individuální pocity."
"Jaké pocity? Upřesněte to."
"Nuže, myslím, že ten strach, který mne na počátku popadl, byl z toho, že se něčemu vzdaluji, že něco ztrácím, ale po krátké době mi to byla jedno."
"Snad smíření?"
"To si neuvědomuji. Byla jsem tak sama se sebou, jak nikdy před tím. Kolem mne se stále míhala světla a já se zcela vzdala svému stavu."
"Jak myslíte, že to mohlo dlouho trvat?"
"Nevím. Neměla jsem pojem o čase."
Odmlčela se a já ji nalila do sklenice vodu. Napila se a ubrouskem si otřela rty.
"Mluvte dál," pobídla jsem ji.
"Dobře. Vybavuje se mi, že jsem najednou přistála na zemi a postavila se na nohy. Byla jsem v jakémsi temném prostoru. Kolem mne se míhaly stíny a slyšela jsem vzdálený šumot. Jakoby si mnoho lidí šeptem povídalo. Ale nerozuměla jsem ani slovo.
"Děsilo vás to?"
"Ne, ne, ovládala mne lhostejnost. Netečnost. Jen si pamatuji, že tam nebyla úplná tma, protože jsem rozeznávala tvary. Ale nezajímala jsem se o ně."
"Takže jste se necítila už opuštěná?"
"Necítila jsem nic."
Řekla to smutně a odevzdaně.Pohroužila pohled do sklenice s vodou a já ji chvíli nechala čas na přemýšlení. Z jejího pohledu jsem usoudila, že myslí na podrobnosti svého zážitku.
"A pak jsem spatřila před sebou mohutnou bránu se závorou . Nějak jsem tušila, že mám k ní jít, závoru zvednout ji a projít . Napínala jsem zrak. Jediná barva, která dominovala tomu prostoru byla temně zelená."
"Ta sem ještě nepatří," ozvalo se odkudsi a ozvěna odrážela zvuk jasného hlasu, který se snad lidskému nepodobal. Jenomže já nechtěla zpět."
"Říkala jste, že jsem měla pocit lhostejnosti."
"Ano, to je pravda. Lhostejnost k mému prožitému životu. Ale ne sama k sobě. Já se nechtěla vrátit, byť by ten prostor působil děsivě. Došla jsem až k té bráně a sahala jsem na závoru.
"Ne, prosím tě, neotvírej bránu," slyšela jsem docela hlas mého přítele. Byl tak prosebný.
"Nechci zpátky," řekla jsem.
"Musíš. Ještě jsi všechno neudělala, co máš udělat."
Silou mne otočil zády k bráně a strčil do mne. A tím samým saltem, tentokrát dopředu, jsem zase letěla zpět, pryč z toho prostoru."
Zaryla si prsty do vlasů.
"Čím rychleji jsem unikala z toho prostoru, tím jsem si uvědomovala jasněji, že se vracím zpět do svého normálního života, plného starostí, nesvárů, zloby, nedorozumění, ale musela jsem."
Na chvíli se odmlčela. Ano, člověk, který takové věci vyslechne, nemůže necítit něco zvláštního, co nesouvisí s běžným každodenním životem.
"Probudila jsem se kolem šesté hodiny ráno. Celá zpocená. Do pokoje už svítilo slunce a já se rozhlížela kolem sebe. Všechny věci byly na svém místě, ale přesto, všechno se mi zdálo jiné. Vstala jsem, uvařila si kávu a podle svého zvyku jsem se podívala na internetová zpravodajství. Ticho prořízlo zvonění mobilu.Přijala jsem hovor, ani jsem se nedívala, kdo mi volá.
"Hanko, jsi v pořádku?"
"To byl ten váš přítel, co stál u té brány a poslal vás zpět do života?"
"Ano, uhodla jste. Zeptala jsem se : proč si myslíš, že nejsem?"
"Zdál se mi nějaký divný sen," řekl mi a já jsem se ho neptala, o čem byl.
"Hanko, jsi tam?"
"Ano, jsem, Poslouchám tě," odpověděla jsem.
"Zdálo se mi," řekl,"že jsme byli spolu v nějaké divné jeskyni."
"Prosím tě, ty jsi zase přetažený," odpověděla jsem. Neměla jsem nejmenší chuť jeho vyprávění poslouchat. Vždyť jsem byla ještě celá roztřesená z těch zážitků. Nyní, když jsem zase plně vnímala svou tělesnost jsem si uvědomila, jaká to byla podivná, chladná,bezcitná a nyní z mého pohledu, nesnesitelná hrůza. Byla jsem smířená ze smrtí, dokonce jsem ji podala ruku a nechtěla se vrátit zpět, jak jsem říkala."
"Proč myslíte, že se vám to zdálo?" zeptala jsem se ji.
"Těžko říci. Také jsem o tom uvažovala. Je pravda, že nějakou dobu jsem prožívala velmi těžké chvíle v práci. Byla jsem unavená a málo jsem spala. Až jsem se cítila a dně, tak jsem se svěřila právě tomu svému příteli. Vyprávěl mi, jaké má on problémy a shodli jsme se na tom, že by bylo nejlepší vyhledat nějaké osamělé místo v přírodě a opustit svůj každodenní stereotyp."
"A hovořili jste o svých představách?"
"Ano, vlastně ano. Vyprávěl mi o jedné jeskyni v místě, kde žije, že tam se smí říkat pravda. Smála jsem se tomu. Docela dobře jsme se tenkrát bavili o svém úniku. Netušili jsme, rozhodně ne já, že se mi moje lehkomyslná touha promění v takový úděsný sen. Co si o tom vlastně myslíte?"
"Nuže. Když odhlédnu od všech učených pouček, od všech vysvětlení na základě vědeckých poznání, pak bych se přiklonila k tomu, že jste byli vyslyšeni. Možná, že jste v duchu vyslovili přání, vzhledem k vašim nedobrým prožitkům z běžného života, se vzdálit tomu všemu a možná také, že to bylo hodně silné přání. Vždyť jste říkala, že to začalo na nějakém večírku. Rozpoznávala jste jasně tváře, hlasy a prostředí. Ty šaty a ozdoby, které vás tížily, zosobňovaly tíhu starostí, problémů a zklamání, kterými jste procházela.A přiznala jste, že vám bylo nejlépe, když jste se stala ke všemu lhostejnou."
"To je pravda, ten pocit si stále a nejsilněji pamatuji.Ale co tam dělal on?"
"On je vaším strážcem. Byl tam poslán, aby jste neprošla branou. Měla jste jen spatřit a zažít to, co jste si neuvědoměle přála."
"Copak je to tak nebezpečné si něco přát?" usmála se za celou dobu snad poprvé.
"Možná, že vaše pocity utrpení a nechuti k prožívání takového života, jaký jste nucena vést, byly tak silné, že oslovily vaše pomocníky. Vyslala jste signál zoufalství a touhy. Bylo vám předvedeno, jak by vypadal svět, kdyby se vaše přání naplnilo a nebo, v jiném ohledu, měla jste jedinečný zážitek umírajícího člověka.Jako varování."
"Myslela jsem si to. Ale spíše bych čekala něco jako nebe."
"A vy jste se dostala do opačného prostoru. Uviděla jste něco, co charakterizovalo rozpoložení vaší mysli. Temnotu, která vás ovládala vlivem vašeho nesmiřitelného postoje k problémům, které běžně prožíváte. A po tom snu máte nějaké změněné pocity?"
"Je to ještě příliš brzy, abych o tom uvažovala. Ale rozhodně necítím už tolik odporu a zloby, jako dřív. Myslím, že jsem ztratila vyhrocené negativní reakce a to si uvědomuji snad nejjasněji."
"Takže, když to shrneme, dostalo se vám nejvyšší pomoci, jaké jste jen mohla žádat."
"Ano, snad ano. Řekla bych, že je pravda,. že člověk nikdy neví dne ani hodiny, kdy odejde z tohoto světa a tak by se měl snažit si udržovat smírnou mysl."
"Zřejmě si stále uvědomovat," doplnila jsem ji," že s jak naladěnou myslí bude odcházet, do takového stejného prostoru vkročí."
"Kdybych to sama nezažila, tak bych tomu nikdy nevěřila."
Usmála jsem se na ni.
"Někdo nahoře vás mám velmi rád a dal vám šanci."

A myslela jsem to upřímně. Odcházela s večerem spokojená a její oči zazářily, když se loučila u dveří. Zamkla jsem za ni a vrátila se zpět do pokoje, kde jsme seděly. Uklidila jsem nádobí a pak si sedla do křesla. Přemýšlela jsem o tom všem a neměla jsem pocit, že jsem se v něčem mýlila. Vím, že člověk si má dávat pozor na to, co si v hloubi duše přeje a o co si vlastně říká.
 

Vůně české země

25. května 2013 v 4:45 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Romantika
Co člověk vlastně potřebuje?
Tak rozumoval soused ve vedlejší zahradě a obhlížel svou čerstvě upravenou zahradu. Asi to byla řečnická otázka, nebyla jsem si jistá, zda patřila zrovna mně, ale asi ano, protože přistoupil k plotu a prsty se zahákoval o oka. Náš pes už ví, že je to "přítel" a tak jen zvedl hlavu z trávy a zase ji nechal líně klesnout na voňavou trávu. Zažívá totiž své první jaro v životě. Přistoupila jsem k plotu a podala jsem mu přes plot kousek tvarohového táče s meruňkami.
"To je filozofická otázka, pane sousede," zasmála jsem se, "a dobrá otázka. Třeba trochu té blaženosti v takovém krásném dni, kdy na nic nemusíte myslet."
"Jenže na to, abyste mohla tady se mnou vykládat o filozofii života, jste si musela vydělat. Ten pozemek a dům musel stát pěkný peníz."
Zasmála jsem se. Moc se mi líbí, jak mysl lidí postupuje od poetického zaujetí přírodou s realitou "za co" v jedné linii.
"Takže, na vaši původní otázku, co člověk vlastně potřebuje, je mnoho odpovědí," řekla jsem a nabídla jsem mu další kousek táče.
"A zase jsme u peněz," řekl s plnou pusou, "já jsem do opravy domu letos vrazil skoro milión. Ale nelituju toho. Na stáří budu rád, že mám kde být, a tady je tak krásně. Mladí bydlí ve městě, sem tam přijedou a už mně přemlouvali, abych si to s nimi vyměnil. Za žádnou cenu, paní sousedko. Za žádnou cenu ..."
"Tak vidíte, a už znáte cenu svého kousku světa, který potřebujete." Pátravě se na mne podíval a pak se příjemně zasmál. Tyto úvahy slyším od lidí často. Jakoby se chtěli zbavit tíživých myšlenek na peníze a hmotné věci, dívat se na jarní nebe a zapomenout na problémy v práci, se šéfy, s kolegy, na zprávy, ke kterým jsou stejně každý večer přitahováni jak můry k rozsvícené lampě. A tak mně napadá, že to je ten důvod, proč se v Čechách rodili tak úžasní básníci - pro tu schopnost se umět odpoutat od všeho hmotného a pozemského, strčit obě ruce do čerstvě rozorané země a nechat se hladit slunečními paprsky po tvářích, cítit tu vůni lesů, rozkvetlých stromů a vyzpívat naplno tu blaženost okamžiku, za kterou se může dostavit neskonalá tíže všedního dne. A také hudebníci, malíři. Podivná země. Plná fantazie, duchovního napětí a umění, které vypovídá o duši lépe, než by to dokázala věda.
Domov je domov
"To se pořád rychtovali do zahraničí, že tam si vydělají, možná, že se tam usadí, prý je to tam lepší, lidi jsou lepší, ne jako tady, samá závist, furt všichni do všeho kecají, takže člověk už ztrácí přehled, kdo je tady vlastně špatnej, každý den na někoho něco vytáhnou, dělají samé bubliny. My jsme byli zvyklí na nějaký řád a pořádek, a teď je to tu jak v cirkuse. Nějak se mi to nelíbí a jsem rád, že nebydlím ve městě." Vzal do ruky kvetoucí větev jabloně a zadíval se na ni.
"Jestli nepřijde mráz, tak bude pěkná úroda jablek. Vaši mají také nasazeno. Jablka se vždycky hodí, když je nejhůř. Chce to jen dobrý sklep, aby se uchovaly, nějaká ta marmeláda, kompot," pokračoval tiše a zasněně. Jasně, vůně jablečného kompotu, znásobená mírkou koření, staré receptury nadýchaných koláčů, po kterých někdy pálí žáha. protože už dávno nejsou hlavním jídlem po poctivé polévce.
"Dnes jsem si uvařil pořádnou fazolovou polívku. To víte, snacha, pořád samá dieta, to já nemůžu, to je moc kalorický, jen aby se spokojeně mohla natřásat před zrcadlem. Tyhle věci dělají ženské jen pro sebe. Chlap si ani nevšimne, jestli má o nějaký ten centimetr navíc. Tak já jdu jíst, mějte se pěkně. Jo, nechcete taky nějaké fazole, loni se mi urodilo," řekl a já přikývla. Vím, že mu udělám radost, taková úroda fazolí, to je něco. Vzpomínka na fazolovky našich babiček, na vůně obědů, které člověk nezapomíná a vždycky to tak nějak bodne u srdce. Byl to domov, který už takový není, protože tam chybějí ti, o nichž jsme si mysleli v dětství, že jsou nesmrtelní. Ne, nebyli a jistě jim je země lehká.
Fazole jsou dobré na všelicos
Zrovna zvonily kostelní zvony poledne, když mi předával přes plot sáček s fazolemi, a pak na mne zamával. Strčila jsem si jich hrst do jedné kapsy. Děti mezitím skončily svou práci a chystali se k obědu v patách ze psem, který má v hlavě hodiny.
"Pojď jíst," zavolali na mne a zamávali rukama do toho průzračného vzduchu.
"Jó, hned."
Chvíli jsem postála, poslouchala zvuk zvonů a přebírala jsem si fazole v kapse, jednu po druhé. Moje prababička to dělala taky tak, byl to její růženec. Já se tak modlit neumím, ale vím, že to náramně uklidňuje. Dívala jsem se do nebe, které bylo tak nádherně modré a vzduchem se vznášela svěží vůně. Ať je to tu jaké to tu je, je to domov, ať lidi nadávají jak nadávají, a na to mají právo, vědí dobře, že žádná země jim takovou vůni nevydá, ono to všude voní jinak. I ty obědy, lehce vonící novým kořením, majoránkou a čerstvě nasekanou petrželkou.

František Halas:
Co všechno musí udělat jaro (ze sbírky Dětem)

Vytáhnout trávu z hlíny
a na zeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci naho stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.

Září

30. září 2012 v 19:34 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Láska
Dřív než mlha louky zalehne,
ještě se za létem ohlédni.
Byli jsme tam spolu, v poledne,
bylo to tak krásné, nevšední.

Uvadne-li cit, pomoc není,
ani zvon bez srdce nežije.
Ovzduším už se táhne tlení,
srdcem stesk, jak smutná arie.
 


Červencová rána

30. září 2012 v 19:31 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Romantika
Sotva se rozbřesklo, milostná záře
jakoby chtěla srdce pohnout k citu.
Leč, láska má jen sama sebe ráda
a já mlčím v tom krásném ranním svitu.

Na kopcích slunce noční tmu vyhání,
břehy řeky zavoní pro rybáře.
Leč, v tom jitru mé srdce tolik strádá!
A já mlčím. Krása, však bez soucitu.

Chybíš mi, chybíš. Co tě jen zahání?
Kam jsi jenom ukryl líbeznost rána?
Poslední slzu mám dávno prolitu!
Za červencová osamělá rána.

Chci víc

30. září 2012 v 19:30 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Rok pro naši lásku
TTvoje jsem iluze, s maskou ženy,
nikdy nevypadám nejhůře.
Líbám tě. A je to naposledy!
Bohyně blízká zlé nestvůře.

Mé city jak struny nataženy,
leč odolné svůdné drezúře.
Říkej to, co chápou jenom ženy
a hlasem, co zní tak ponuře!

Z tajemství lásky znáš jenom slupku.
Jen to torzo loňských vzpomínek,
za maličký třpytivý kamínek.
Ty nemiluješ bez ústupků.

Při světle svíce

25. dubna 2012 v 21:16 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Romantika
Při světle svíce jsi verše pro mne skládal,
já, tak nevděčná, je do ohně hodila.
V duchu sis plány tak sám o lásce spřádal,
jako že s jarem bych s tebou zas hýřila.

Z dlaní, jak loni, zas pili nektar z květů,
po nocích horkých pak verše si šeptali.
Zasnění pak v loži z květů do rozbřesků,
při ptačím zpěvu se tak sladce líbali.

Jak housle mě ladíš a chceš -li na mne hrát,
pak napiš mi báseň, co mi srdce zlomí,
na jaře se smíš zas pod okny potloukat.
Jinak ti láska na svody neodpoví.

Podzimní řeka

25. dubna 2012 v 21:14 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Příroda
V podzimním ránu slunce málo hřeje,
vítr se prohání po kraji.
A v ohbí řeky kdosi prádlo pere
a říká: jablka uzrají!

Vítr se honí po hladině řeky
a voda je sladká, nestudí.
A její pramen žije celé věky,
proto ji lidé tak milují.

A jednou tu řeku přejdu v brodu,
až mi tady dobře nebude.
Na druhém břehu podám ruku tomu,
kdo bělí na slunci košile.

V tom předjaří

25. dubna 2012 v 21:11 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Láska
V tom krásném předjaří!
Ještě ruce zebou,
zima si vladaří
a stále jsem s tebou.

Snad ten dům, který znám,
se střechou sedlovou,
stále tak stojí sám,
s rezavou podkovou.

Zatopíme v kamnech,
šiškami z borovic,
vzpomínku mi zanech,
jinak nic, více nic.

V tom krásném předjaří!
Milostné vyznání.
V tom snivém předjaří!
Ze zahrad zpívání.

Všední den

25. dubna 2012 v 21:09 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Hry světla a stínů
To ta vůně všedního dne!
A ty drby na pavlači.
Prastarý strom se k nebi pne,
na něm první hnízdo ptačí.

Na starém dvoře klepadlo,
mladý kocour tiše číhá.
Asi ho z jara napadlo,
ochránit tu něhu hnízda.



Dva, co si nevěří

25. dubna 2012 v 21:04 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Rok pro naši lásku

Jsme šťastné manželství,
podle našich přátel.

Ale tíha údělu klesá níž a níž.

Tížíš jak tajemství,
co je za pakatel.

Chci ulétnou do tmy, a ty to dobře víš.

Lehká jak pápěří,
nad střechy citadel.

Hodiny tikají a na zdi visí kříž.

Dva, co si nevěří,
v odrazu zrcadel.

Osudem spojeni, padají níž a níž.

Kam dál