Cesty lásky jsou nevyzpytatelné

19. ledna 2009 v 0:11 | (c) Maura,2008 |  Romantické povídky
Nikdo nevysvětlí, proč milujeme ty, kteří nám lásku neopětují a naopak ti, kteří nás milují, nevidíme. Snad to bude to lidské ego, které si nedokáže představit, že by nebylo naplňováno i na úkor obyčejného štěstí, které stojí mimo jeho vládu. Ale ono někdy stačí se ztišit a čekat, až přijde to pravé, co nás naplní pravým štěstím a silou, která otevře oči dokořán. Byl to můj případ - dva roky jsem žila s mužem, který se mi líbil tak, že jsem neviděla žádné stinné stránky, ani to, že můj cit není zcela opětován.A když byl náš vztah vypotřebován až do dna, prostě mne opustil a nechal za sebou jen smutek a procitnutí do reality, které bylo tím bolestnější, že jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Byla to taková rána, že jsem se vnitně zlomila. Prodala jsem svůj pražský byt i slušně zavedenou advokátní kancelář a odstěhovala jsem se do malého města v Orlických horách, kde jsem znovu svou kancelář zavedla. Bylo to velmi obtížné! Ale já jsem si nepřiznala, že jsem jednala unáhleně. Byla jsem prostě zoufalá a žádný hlas rozumu ke mně nepronikl tak naléhavě, abych si kroky rozvážila. A tak plynul den za dnem, bez naděje na to, že by se něco mohlo změnit. Pak přišel sen. Zdálo se mi, že sedím v pokoji s nějakým mužem, jehož tvář jsem si nevybavovala a že jsem proživala nesmírný pocit lásky a štěstí. Když jsem se ráno probudila a sen jsem si vybavila, zavalil mne smutek - musela jsem si přiznat, že mi velmi chybí láska a někdo, kdo by mne alespoň jednou za den řekl nějaké pěkné slovo. Ale nesmím takovým pocitům propadat, myslím si nyxní, když se probouzím do tmavého jitra a vím, že musím vstát a jít do práce. .
Vyhlédla jsem z okna. Byla ještě tma a na zemi ležel čerstvý sníh. Ale nemrzlo. Uvařila jsem si malou snídani a nachystala jsem se do práce. Ještě, než jsem opustila dům, zkontrolovala jsem, zda jsou všechna okna zavřena, protože hlásili změnu počasí. Víte, v horách se počasí mění každou chvíli. Pak jsem zamkla dům, sedla do auta a jela do kanceláře. Zaparkovala jsem na dvoře a vystoupila z vozu.
"Paní doktorka si dnes přivstala, že ano?" oslovila mne paní Hamáčková, která, jak si myslím, nespustí ve dne v noci oči z ulice.
"Raději jsem dnes jela dřív, hlásili, že odpoledne se změní počasí."
"Taky se vám divím, že žijete na takové samotě."
"Ale paní Hamáčková, v létě je tam krásně," namítla jsem, "a zima netrvá dlouho."
"To ano, to máte pravdu, já bych se odtud nikdy neodstěhovala.Člověk si zvykne i na takovou slotu a pak, když přijde jaro ..."
"Tak to máte pravdu."
V kanceláři bylo teplo a útulno. trochu jsem vyvětrala a pak rozsvítila postranní světla. Postavila jsem si na čaj a zapnula počítač. Pohodlně jsem se usadila a otevřela spis, který jsem včera začala studovat. V tom někdo zaklepal.
"Dále," řekla jsem a dveře se otevřely. Do nich vstoupil muž.Nikdy jsem ho před tím neviděla.
"Dobrý den," řekl a zavřel za sebou dveře.
"Dobrý den. Co si přejete?"
"Jmenuji se Jan Horák a přišel jsem se poradit."
"Prosím, posaďte se," řekla jsem a rukou jsem ukázala na pohovku, kde sedávají mí klienti. Sedl si a zadíval se na mne, jakoby zkoumal, zda jsem důvěryhodná, abych vyslechla jeho příběh.
"Prosím, mluvte," pobídla jsem ho.
Odkašlal si.
"Jsem v tísni. Nevím jak začít."
"Nejlépe od začátku," usmála jsem se, "času je dost."
"Dobře tedy. Dosdu jsem neměl příležitost, abych si našel vhodnou partnerku. Ale je mi přes čtyřicet a najednou jsem se začal cítit osamělý."
"Ano, to je přirozené," odpověděla jsem.
"To víte, tady, v našem městečku, se všichni známe a tak jsem hledal na seznamce."
"Myslíte na Internetu?"
"Ano, na Internetu. Poradil mi to přítel. Víte, on měl šťastnou ruku. Loni se oženil."
Odmlčel se. Čekala jsem na pokračování. Bez zvědavosti. Těch příběhů, smutných i veselých, s tragickými i dobrými konci jsem už vyslechla!
"Pokračujte," pobídla jsem ho.
"A tak jsem reagoval na jednu nabídku."
Zalovil v kapse a podal mi papír.
- Jsem sice z Prahy, ale toužím strávit svůj život na malém městě s hodným mužem. Ozve se mi někdo? Zn.: Samota tíží.-
Tázavě jsem se na něho podívala.
"Ano, zdálo se mi, že ta nabídka směřuje právě ke mně. A tak jsem na ni reagoval. Na odpověď jsem dlouho nečekal. Přijela loni na jaře mne navštívit. Jmenuje se Karla Zimová."
Zdálo se mi, že po vyslovení jejího jména se nějak zarazil a znovu se mi podíval do očí.
"Karla Zimová," pokračoval, " ano. A jak jsme tak spolu hovořili, měl jsem pocit, že jsem našel tu, kterou jsem hledal."
Odmlčel se znovu.
"Nemáte chuť na kávu nebo na čaj?" zeptala jsem se.
"Jestli by vám to nevadilo, dal bych si kávu."
Zapnula jsem rychlovarnou konvici a připravila kávu.
"Můžete pokračovat," pobídla jsem ho.
"Strávili jsme spolu víkend a zdálo se, že bude všechno v pořádku. Víte já jsem se ji na nic neptal, myslel jsem si, že je času dost na detaily a tak jsme jen prožívali čas."
"Jak prožívali?"
"Milovali jsme se," řekl to tak prostě a já ho chápala.
"Uvařila, uspořádala můj byt a slíbila mi, že se zase přijede podívat. Měl jsem pocit, že je všechno v pořádku a tak jsem čekal. Týden, čtrnáct dní, ale neozvala se. Telefonní číslo, které mi dala, bylo zrušeno a já nechtěl po ni pátrat. Jen jsem čekal."
Postavila jsem před něho kávu a sedla si zase na své místo.
"A znáte její adresu?"
"Ne. vyměnili jsme si jen telefon a e-mail."
"A zkoušel jste ji napsat?"
"Samozřejmě, napsal jsem ji spoustu e-mailů, ale neodpověděla mi. Mám pocit, že se ji něco stalo."
"Ale to jste se měl obrátit spíš na policii, víte. Já jsem advokátka."
"Já vím, já vím, paní doktorko," řekl rychle, "ale to není všechno. Zmiňovala se, že podnikatelka, tak jsem hledal na internetu její živnost nebo firmu. Nic jsem nenašel. Jakoby se vypařila, ztratila nebo nikdy neexistovala. Tak jsem napsal na evidenci obyvatel. Našli čtyři ženy, ale žádná věkově neodpovídala. Karla Zimová prostě neexistuje. Pátral jsem v seznamu nezvěstných, nic."
"Možná, že vám neřekla své pravé jméno," usoudila jsem.
"Jsem si jistý, že mi řekla své pravé jméno. Víte, já jsem v noci, když spala, otevřel její kabelku."
"Ale to jste si měl zapamatovat její adresu."
"Bohužel, jen jsem se podíval na přední stranu. Byla tam její fotografie, jméno .."
Takové případy nemám ráda. Příliš mnoho záhad. Ale ten už vypadal tak nešťastně, že jsem neměla odvahu ho odmítnout.
"Něco pro vás mohu udělat. Ale nepočítejte moc s tím, že se výsledek hned dostaví. Vy si tedy myslíte, že se ztratila?"
"Ano. Neměla důvod, aby mi lhala.Víte, já chápu, že se setkáváte s podvodníky a že máte spoustu důvodů každého podezírat. Ale já v takovém světě nežiji."
Usmála jsem se. Měl pravdu.
"Čím se ona zabývá?"
"Říkala, že dělá daňové poradenství."
"A díval jste se do seznamu daňových poradců?"
"Ano, dokonce jsem volal jsem na komoru. Nikdo takový nebyl nikdy u nich registrován."
Když odešel, měla jsem pocit, že jsem ocitla v nějakém sci fi příběhu. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo svého kamaráda ze studií. Má kancelář v krajském městě a občas se vídáme. Vždycky, když potřebuji, pomůže, aniž by přijal honorář. A několikrát mne dostal i z dost prekérních situací. Hodně na něho spoléhám, ráda s ním rozprávím, ale to je tak všechno. Kdysi jsme si byli blízcí, ale čas zahladil všechny stopy vztahu, který stejně doopravdy nevznikl. Alespoň, tak si to myslím já.
"Havránek."
"Ahoj, tady Hanka," řekla jsem.
"No, Hanko? Jak to, že jsi se tak dlouho neozvala?"
Ale měla jsem spoustu práce."
"Nevymlouvej se, prosím tě.Ty jsi taková palice dubová, viď?"
"Ne, to není výmluva. Však víš, jak to chodí."
"Jo, vím jak to chodí. A co zase potřebuješ?"
"Musím s tebou o něčem mluvit. Je to zapeklitá záležitost."
"Zase nějaký klient má problém?"
"Jak jinak."
"Dobře. Za dvě hodiny mně čekej v kanceláři. Ale buď tam, prosím tě."
"Jistě."
Tedy, pokračovala jsem ve své obvyklé práci a zatím se venku změnilo počasí. Začalo sněžít a do toho foukal studený vítr. Přijel přesně.
"Ahoj, děvče?" zahlaholil na mně od dveří a sklepával ze sebe sníh.
"Tam tolik sněží?" zeptala jsem se a odhrnula záclonu. Opravdu, sníh se hustě sypal a vítr hnal vločky velkou rychlostí do stran.
"Bude ti vadit, když odjedeme ke mně domů? Mám obavy, že se za chvíli nikam nedostanu."
"To mi teda nebude vůbec vadit.Vypadá to na pořádnou fujavici."
Sotva jsme dojeli do mého domu, strhla se opravdu vichřice, jakou tady nepamatuji.
"Máš to tu hezké," řekl Břeťa a posadil se.
"Dáš si kafe?" zeptala jsem se.
"Jo, něco sladkého k tomu."
Připravila jsem pohoštění a pak jsem si sedla naproti němu.
"Tak vykládej," pobídl mne.
Vyprávěla jsem příběh a snažila jsem si vzpomenout na všechny detaily. Když jsem skončila, díval se na mne a usmíval se.
"Tobě to připadá k smíchu?" trochu jsem se urazila, " představ si, že se s někým sejdeš, navážeš s ním milostný vztah a on ti pak beze stopy zmizí."
"Tak tohle mi k smíchu není. Já se usmívám spíš něčemu jinému.."
"A čemu?"
"Že ti to celé nepřipadá absurdní. Jako výmysl."
"Proč by si to vymýšlel?" zeptala jsem se a pak se zarazila.
Podívala jsem se mu do očí. A najednou jsem všechno pochopila.
"Tak ty jsi ho navedl, že?"
"Jo.Ten Horák je můj kamarád, víš? Dobrý kamarád.A já jsem ho, po dlouhém váhání, o tuto službu požádal."
"Proč?" zeptala jsem se a nespustila z něho oči.
"Protože jsem věděl, že mi konečně zavoláš po půl roce, i když jsi mi slíbila po našem posledním setkání, že se ozveš.Vykašlala jsi se na na mně. Zprvu jsem si říkal, že na tebe nebudu už myslet. Ale nešlo to. Tak jsem si vymyslel Karlu Zimovou. Aby ti to připomnělo, co jsi mi sama udělala. Všechno, co jsi potřebovala, jsem udělal rád. I když jsem si připadal, jako tvůj poskok.Ale říkal jsem si, že přeci jednou ti musí spadnout klapky z očí."
"Břeťo..." zaprosila jsem, aby mlčel.
"Mám tě rád, Hanko. Copak jsi to nikdy nepochopila? Vzpomínáš si, když jsme spolu tehdy naposledy seděli v parku? Takový krásný večer.Vypadalo to, že zůstaneme spolu. Ale ty jsi najednou udělala takový obrat. Já věděl, že to mezi vámi nebude fungovat. Sledoval jsem tě z povzdálí. A když jsi potom opouštěla Prahu, říkal jsem si, že děláš zase velkou pitomost a to musíš uznat, že to nebyl dobrý nápad."
"Uznávám," řekla jsem, " ale zvykla jsem si tady. Nedaří se mi špatně.
"To víš, já odtud pocházím a uměl jsem si představit, jak tu tu bude těžko. Ale neodvážil jsem se ti mluvit do života. Sem tam zavolat, sejít se, pomoci ti, to ano. Říkal jsem si, že jednou prohlédneš a poznáš, že tě mám opravdu rád. Není ten příběh podobný nám dvěma? Vzpomínáš si na ten večer, když jsme byli poprvé a naposledy spolu? Přijela jsi za mnou, sama. Ráno jsi zmizela bez rozloučení. Nenapadlo mě, že utečeš z Prahy zrovna sem, ale tak to chtěl asi osud, abys byla na blízku."
"Neměla jsem o tom vůbec tušení."
"Ty jsi nikdy neměla o ničem tušení, Hanko. Nechala jsi všechno běžet, sem tam jsi ten život oťukla a zase všechno vypustila.Neohlédla jsi se ani jednou za sebe."
"Máš pravdu."
Objal mne.
"Nebude už žádný příběh, tohle je naše poslední šance. Jestli si však myslíš, že za to nestojím, řekni to rovnou a já odejdu. Ale pak mi už nikdy nevolej. Nemyslím si, že jsi bez citu, Hani. Spíš jsi ztratila smysl pro život a to je špatné."
"Já vím, " řekla jsem a objala ho. Hlavou mi bleskla vzpomínka na ten sen, s kterým jsem se ráno probudila.
"čemu se zase směješ?" zeptal se mne.
"Ale na něco jsem si vzpomněla."
"Ty jsi hrozná," řekl tiše a zabořil svou hlavu do mých vlasů.
Zůstali jsme spolu do rána. Ještě nám to trvalo chvíli, než jsme se rozhodli ke společné cestě - životní i profesionální.Bylo třeba, abych v sobě probudila skutečnou lásku, kterou si Břeťa opravdu zaslouží.
Cesty lásky jsou prostě nevyzpytatelné.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 andrea andrea | 17. ledna 2015 v 5:50 | Reagovat

:D  no teda to čumím.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama