Listopad 2009

Můj život změnil inzerát

29. listopadu 2009 v 1:46 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
"Ukončím vaše beznadějné vztahy. Zn.: elegantně a levně.". Nad tímto inzerátem jsem vrtěla hlavou. Nicméně ho vytiskli v mém oblíbeném pátečním časopisu. Pokrčila jsem rameny. Lidé se živí všelijak, pomyslela jsem si a ani jsem si ho nezaškrtla. Já mám vztah poměrně zaběhnutý, stabilizovaný a bezkonfliktní. Ale stejně…
Bylo krásné jarní sobotní ráno. Jídelna se zalévala sluncem a já si konečně dopřávala po rušném týdnu trochu ticha a klidu. Už večer, než jsem šla spát, jsem se zařekla, že nebudu myslet na práci. Na konflikty a na jiné každodenní nepříjemnosti. V tom totiž vidím filozofii. "Není možné na to nemyslet," řekl mi kolega, když jsem se mu s mou zásadou svěřila. Jsem experimentátorka, a proto všechno zkouším. Pomocí meditací, pomocí navozování si šťastných pocitů a jinými metodami, jen abych se zbavila tísnivých vztahů bez utkvělých myšlenek. Vida, už se zase upínám na události v práci, pomyslela jsem si, hned pryč od takových myšlenek, hned. Popíjela jsem ranní kávu po doušcích a opět jsem se vrátila, nějak automaticky, k tomu inzerátu. Ten člověk, který nabízel elegantní řešení beznadějných vztahů, mne začal zajímat. Inzerát byl stručný. Zřejmě nepotřebuje velkou reklamu, uvažovala jsem. Asi bude odborníkem na mezilidské a milostné vztahy. Ušetří lidem mnoho nedorozumění, konfliktů, neschopnosti se rozejít. Je to takový osvoboditel, pomyslela jsem si. Dopila jsem kávu a otevřela okno. Ranní chladný vzduch pronikl bytem a ze zahrady se ozval ptačí zpěv. Co budu teď dělat? Honza je asi na chalupě a nepozval mne. I tentokrát se na mne vykašlal a já doufám, že je tam sám, pomyslela jsem si. Babička mi vždycky kladla na srdce svou zkušenost. Naštěstí jsem se tím moc neřídila, jinak bych neměla ani ten polovičatý vztah. "Nikomu nevěř. Podívej se na našeho dědu. Jsme spolu od mládí a taky podlehnul." "A tebe to babi mrzí, viď." "Ani už ne. Hlavně, že se zase vrátil." "A ty sis nikoho pak nehledala? Komu bys mohla věřit a kdo by tě miloval?" "Jsou všichni stejní a my jsme na sebe byli zvyklí, víš, děvenko. A to jako láska." "Ale není to láska," řekla jsem. Měla jsem tehdy o ní představu. "Čert ví, co je láska," řekla babička. Nebýt toho hloupého inzerátu, tak bych nad tím teď tak nepřemýšlela. Co by se stalo, kdybych se za Honzou prostě rozjela, že se mi po něm stýská, objala ho a strávila s ním sobotu? Jenomže, je to daleko skoro sto kilometrů a třeba tam zrovna nebude. Jezdí se sousedem na ryby. Možná na chatě ani není, ale někde u potoka. Zapnula jsem počítač. Přišla nějaká zajímavá pošta? No, ne. Píše mi kamarádka Sylva, že se rozchází s přítelem. Hrozně to bolí, ale náš vztah vyprchal. Najednou, jako bublinky ze šampusu. No, asi to nebude tak zlé, když ji v této souvislosti přišla myšlenka na šampus. Přelétla jsem očima zprávy na seznamu.cz a dýchla na mne realita. Ne, tak tohle nebude nic pro mne, pomyslela jsem si. Dnes strávím den romanticky. Třeba Honza zavolá. Třeba se vrátí z chalupy a budeme večer spolu. Je to vůbec normální, abychom trávili všechny víkendy každý zvlášť? A jak by mi naopak bylo, kdyby někdo od rána do večera se kolem mne točil a neponechal mi žádné soukromí? Na to nejsem zvyklá. Moje úvahy přerušilo zazvonění mobilu. Honza! "Ahoj, jak se má moje kráska? Už ses vyspala?" "Ahoj, Honzo, zrovna jsem přemýšlela, že za tebou pojedu." Několik vteřin jsem cítila, že se zarazil, ale zase jsem to zařadila mezi utkvělé, bezpředmětné myšlenky. "Nemusíš, je to daleko a už od rána byla na dálnici zácpa. Já se za tebou večer zastavím, když mi to vyjde." "A proč by ti to nevyšlo?" "Ale, nechci nic slibovat, kdyby se něco stalo mimořádného. Potom bys zase měla řeči, víš, drahoušku?" "To bych měla," zasmála jsem se a ukončili hovor. Něco mi tu nesedí, ale nebudu si kazit den. Je lepší, když člověk nic neví a ono to samo přejde. Moje podezření nemá asi reálný základ. Dala jsem si ještě jedno kafe a zapálila cigaretu. Můj pokus upadnout do bezmyšlenkového stavu, selhal. A klid mne začal podivně rušit. Pustila jsem si rádio a myslela na svůj poslední rok. V práci to nestálo za nic. Šéf je po rozvodu. Má problémy a nezvládá je. Honza má stále nějaké výmluvy, jen aby se mohl věnovat těm svým koníčkům a zábavám. Zavolá jen někdy. Dřív jsem mu volávala každý den, ale od té doby, co vynalezli mobily, dostávám zprávy druhu: Volaný účastník je právě nedostupný. Zavolejte později. A roky běží. Už spolu tak žijeme deset let. Zatímco rádio zvesela hraje, mou hlavou táhnou chmurné, neodbytné myšlenky. Co když jsme už se svým vztahem za zenitem a já nemám co dalšího očekávat, než stereotyp a jeho vůli, zda se ozve sám a nechá vypnutý mobil? Zvláštní, že mně tohle dřív nenapadlo. Jsem si jistá, pokračuji ve svých úvahách, že by vztah mezi dvěma lidmi, měl žít a měl by být naplněný city. Jaképak jsou to city, když se o mě nestará, je mu jedno, co dělám celý týden a když si chci promluvit o nějakém problému, tak začne vykládat těch o svých? Je nás vztah ještě nadějný anebo beznadějný? Moje nálada se zhoršuje, ale hned si dávám naději. Snad to ještě nebude tak zlé. Ale kdo to vyhodnotí? Jsem ještě poměrně mladá a atraktivní. Proč bych se měla utápět v něčem, co nemá budoucnost, když bych mohla najít někoho, kdo se mnou půjde až do stáří? Honza je můj milenec. Ale přítel? To je otázka. Copak opravdový přítel se stále vymlouvá, nezeptá se třeba celý týden, jak se mám, co dělám a tak? "Ale to je normální," řekla přítelkyně Lucie. Tak se chovají skoro všichni. Nakonec, o čem by si s námi povídali? Mají jiné zájmy." "Ale moji rodiče si vystačili sami celý život." "Byla jiná doba, pochop." "Nechápu. Myslím, že je to pořád stejné. Buď se lidé mají rádi a projevují si to běžným způsobem anebo jsou prostě spolu, ze svých potřeb a pak se chovají jako přátelé se sexuálním návykem jeden na druhého. Něco mi v těch vztazích chybí." Čas pomalu utíká a já jsem ještě v županu. Začínají na mne doléhat úvahy, kterým jsem dřív nedávala prostor. Ještě včera a ráno mne nenapadlo, až do četby inzerátu, že bych se s Honzou rozešla. Ale teď začínám dávat prostor i této eventualitě. Zůstanu nějakou dobu sama. Najdu si třeba i jiné zaměstnání, začnu znovu, od nuly. Nic se mi nestane. Zkusím to. Musím to zkusit. Znovu jsem volala Honzovi. Jasně, má vypnutý mobil, pomyslela jsem si, když se mi zase ozvalo: "Volaný účastník je nedostupný. Volejte později." Vzala jsem do ruky časopis a nalistovala jsem si stránku, a které byl vytištěn ten inzerát. Jasně, že tam bylo číslo mobilu. Zvedlo mi to náladu, protože teď se mohu rozhodovat kdykoliv, vždycky mám šanci zavolat a poradit se. Třeba je to zkušený psycholog v důchodu, který chce pomáhat lidem anebo nějaký člověk, který tímto způsobem navazuje známosti se ženami. V každém případě, je to pro mne východisko a já se nemám čím trápit. Sbalila jsem časopis a uklidila jídelnu. Pak jsem si porovnala knihy v knihovně, vlezla do vany a pustila si hudbu. Ta klidně plula koupelnou a mne se zase vrátil klid a mír do duše. Z idyly mne vyrušilo zazvonění mobilu. Rychle jsem na sebe hodila župan a přijala hovor. "Dášo, máš dnes čas? Mohla bych za tebou přijít?" "Jasně, Jani, dáme si kafe. Máš nějaký problém?" "Ale jen si chci s tebou pokecat, nic víc." "Tak jo, těším se." Vítaná návštěva. Moje nejlepší kamarádka. Proberu to s ní a uvidíme. Třeba na něco přijdeme. Honza určitě zavolá a večer strávím s ním. Jaképak chmury v tom krásném sobotním dni. Neuběhla dlouhá doba a Jana zvonila dole u vrátek. Objaly jsme se a strčila mi do ruky dárek. "Jsem tak ráda, že tě konečně vidím," řekla a já ji vedla do domu. "Sedni si a můžeme si vykládat celé odpoledne." Ohlédla se kolem. "Máš to tu hezké. Pěkně ses zařídila. Jo, když jsou peníze, tak jde všechno." "Nebylo to zase tak drahé." Usedly jsme do křesel. "Chceš kafe?" "Za chvíli, Dášo. Než jsem za tebou šla, tak jsem si jedno dala." Sedly jsme si naproti sobě a zapálily si cigarety. "Já jsem ti celá nesvá," řekla Jana. "Já taky," přiznala jsem se. Obě jsme se odmlčely, jako bychom vážily každé slovo, které vypustíme z úst. Nedá se nic vzít zpátky a tady jde asi o víc, než o ženské tlachy. "Nemáš tam nějakou hudbu?" vytrhla mne z myšlenek. "Ano, jistě." Vybrala jsem jedno CD a pustila zvuk. "Teď, jak se udělalo hezky, Karel je věčně v čudu a já koukám doma. Jezdí na kole s kamarádem. Prý." "Jsem na tom stejně," řekla jsem. "V zimě jsem mu byla dobrá. Ale já si chci taky užívat." "Můžeme, ne?" "A kam může ženská jít sama? Do lesa? Tam tě může tak leda někdo přepadnout. A řekni, Dášo, bavilo by tě to chodit sama kde po hradech a zámcích? Nebo sedět v kavárně? A v nejhorším případě doma?" "Tak jsem uvažovala, Jani, že buď Honzu dotlačím k manželství anebo se s ním rozejdu. Ale spíš to druhé. Mám pocit, že náš vztah nějak přežil. A mě nebaví, abychom se jen miliskovali. Jsme obě ve věku, kdy potřebujeme pevné zázemí." "Umíš si dnes, po čtyřicítce, představit žít v manželství a mít ho doma nasáčkovaného každý den?" Zamyslela jsem se. "Víš," pokračovala Jana," obě jsme studovaly na universitě a asi jsme zmeškaly dobu, kdy jsme si mohly založit rodinu. Dnes máme sice kariéru, ale jsme samy. Chlapi nás mají jen do postele." "To je hodně tvrdé," řekla jsem. "Nám to vyhovuje. Nemusíme se o nic starat. Oni se sami obstarají, protože ruku na srdce, o manželství nestojí a pro nás je asi pozdě o něm uvažovat," řekl Dáša a klepla nacvičeným pohybem popel z cigarety do popelníku "Ale jak z toho ven?" dala jsem k lepšímu řečnickou otázku. "Je to těžký. Když budou souhlasit, uvrtáme si je do smrti, když ne, čeká nás ještě větší osamělost, než dosud. Kde chceš ve svém věku hledat nějakého chlapa, který by alespoň vyhovoval běžným požadavkům? Každý z nich má něco za sebou a bůh ví, co jsou zač. Když jsou rozvedený, tak pokračují ve svých chybách, když svobodní, mají všelijaké zvyky. A ty naše alespoň známe." Jana má pravdu, pomyslela jsem si a strčila do pusy čokoládový bonbon z dózy. "Ještě ráno jsem byla taková radikální, ale když přemýšlím o tom, co jsi řekla, musím ti dát za pravdu. Třeba Honza mne určitě má rád. Má své chyby, ale také přednosti. Sice mi s ničím nepomůže, ale taky mi nepřidělává žádné starosti. A myslím, že je věrný." "Karel je podobný, jen chce, abych ho obletovala, když je marod. To zná cestu za mnou poslepu." Obě jsme se rozesmály. "Něco ti ukážu," řekla jsem a šla do jídelny pro časopis. Nalistovala jsem stránku, na které byl vytištěný inzerát, který mne dnes tak vyprovokoval k přemýšlení. "No, to bude asi nějaký psycholog v důchodě,"řekla Jana zamyšleně. "Jasně, taky jsem na to tak myslela," řekla jsem. "Je to zajímavý. Ale já pochybuji, že naše vztahy jsou beznadějné. Třeba se s tím dá ještě něco dělat. Tohle by byla krajní možnost. Ale rozhodně si to opíšu, i ten kontakt. Kdyby náhodou." Jana vyndala zápisník a pečlivě si opsala text inzerátu i telefon. "Víš, napadá mne, že chyba je i na naší straně," řekla jsem. "Jak to myslíš?" zeptala se Dáša. "Promluvíme s nimi. Upřímně a otevřeně. Zahájíme jednání o uzavření manželství a uvidíme. Třeba se něco zajímavého přitom dozvíme," navrhla jsem řešení. "A co když nám to začnou vymlouvat?" namítla Jana. "Neboj, Jani, v každém případě budeme vědět, na čem jsme." "No, to určitě." Jana odešla spokojená a já její pocit sdílela. Pokud skutečně seberu veškerou odvahu a promluvím s Honzou otevřeně, pak přestanu mít pochybnosti a skončí to kličkování, které zavání sobectvím jak z mé, tak i z jeho strany. Nezbývá nic jiného, než čekat, až se mi ozve. Proč by se neozval? Volat mu už raději nebudu, aby si nemyslel, že jsem strávila celý den čekáním na něho. V každém případě musím mít jasno. Jestli to půjde ještě nějakou dobu tak dál, budu mít čím dál větší problém. Náš vztah začne opravdu vážně mizet do nenávratna a i když je to fajn mít nezávazné vztahy, právě to se obrátí pro mě. Nebudu moci říct nic, než ahoj, protože jsem toho všeho spoluviníkem. Moje úvahy přerušil mobil. Myslela jsem, že Honza, ale byla to jeho matka. "Dášenko, není u vás Honza?" zeptala se. "Ne, mluvila jsem s ním ráno, ale telefon je od té doby nedostupný." "Mám takový strach, on se mi vůbec neozval a slíbil, že zavolá." "Je na chatě," řekla jsem. "Na chatě? Tam je naše Lucie s manželem. Honza se tam neukázal." Její hlas se vystrašeně třásl. A já dostala také strach. Úplně mne to sevřelo, až se mi udělalo špatně. "A není někde s tím svým přítelem, co s ním jezdí a ryby?" "Nemám na něho mobil a ani nevím, kde bydlí. Ten Honza mne opravdu už štve. Dělá si, co chce. Měli byste uvažovat už o svatbě, Dášo. Vždyť tohle není v pořádku, že tak žijete." "Já to vím." "Víš co? Sedni do auta a přijeď. Pomůžeš mi se zahrádkou a promluvíme si." Docela jsem to uvítala. Kdyby se s Honzou něco stalo, určitě by se to už jeho rodina dozvěděla. Jeho matka je na něho naštvaná, protože by ho chtěla mít pod dohledem a na mě taky, protože si ho neumím přitáhnout. Určitě bude o tom řeč. A pro mne - vítaná. Čekala na mne s bábovkou a vonící kávou se skořicí. "Už volal, prý měl vybitý mobil. V hospodě mu ho nabili. Já jsem ti prožila ale hrůzu. Tak je to v pořádku, můžeš mu zavolat." "Ať zavolá on mně," řekla jsem. Přejela mne udiveným pohledem. "No, děvče. Asi je nejvyšší čas, abyste se nějak rozhodli a rozhoupali. Jestli jsou vaše vztahy v pořádku, pak vám nic nebrání, abyste se konečně vzali. Já vím, já vím, není to módě, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, než párové manželství, děvče. Mysli na pozdější roky. Jste na sebe zvyklí a nemysli si, i ty máš své dobré a špatné stránky. Oba se musíte obrousit, jeden o druhého. Jste ještě poměrně mladí, ale přijdou horší doby, kdy si budete potřebovat rozumět, ale pak zjistíte, že vám chybí společná řeč." Vzala jsem mobil do ruky. "Neradím ti špatně. Mám tě ráda, Dášo a neumím si představit, že by Honza měl jinou. Zvykla jsem si na tebe a snad ty na mne taky. U nás ti nikdo neublíží." "Já vím." "Máš sice krásné vzdělání, ale jsi také člověk, jsi žena, a i když jste už na dítě staří, můžete žít jeden pro druhého a to je také krásné. Věř tomu, Dášo. Tak mu zavolej, ať zbytečně nejezdí za tebou domů." Chvíli to zvonilo. "Bednařík, prosím." "Honzo, já jsem u tvé matky. Počkám tu na tebe." "Jo? To je fajn. Přivezu dva pstruhy. Pochutnáme si na nich na zahradě." "Tak jo, jeď opatrně." Ruka s mobilem mi klesla do klína. "Já jsem ráno uvažovala o rozchodu," řekla jsem. "Nedivím se," odpověděla Honzova maminka a utírala prach na knihách. "Ale pak se to všechno nějak začalo otvírat a uvědomila jsem si spoustu věcí." "Jakých?" "Třeba to, že jsme zapomněli, jak je důležité soužití mezi blízkými lidmi. Jakoby nás tato doba hnala do osobní uzavřenosti a strachu to změnit." "Máš pravdu. Za našich dob málokterá uvažovala, že by se nevdala. Ale také málokterá dělala kariéru. Ta osamělost je daň za úspěch." "A co myslíš, že je nejlepší?" "Když je chlap rozumný a uznalý, nedělá si z ženy jen služku a milenku, ale dokáže se do ní vcítit. Pochopí, že je jiná doba a nenapodobuje něco, co už dávno neplatí pro vztahy mezi muži a ženami. Každý musí couvnout trochu ze svého, ale každý taky musí přidat něco svého. Jinak to nejde. Je to o otevřenosti. Lidi neumí spolu lidsky mluvit. Mají strach, aby se ta malá jistota neproměnila ve velkou nejistotu. Ale věř, děvče, některá pravidla platí i v této době." "Asi máš pravdu." "Je v tom i lenost. Nic vás vlastně nežene do toho, abyste se vzali a vytvořili domácnost. Ty máš dost peněz, on má dost peněz. Po této stránce jste nezávislí. Ale co city? Musíte hodně mluvit o lásce, o tom, co vás spojuje a ne co vás rozděluje, má milá. Je to jednoduché." Chvíli jsme spolu pracovaly na zahradě. Jakmile se ochladilo, vrátily jsme se do domu. "Večeři chystat nebudu, když má Honza ty pstruhy." Kolem půl sedmé jsme uslyšely Honzovo auto. "Pojď mu naproti," vybídla mne. Honza vylezl s auta a usmál se na nás. "Tak, a je po sobotě. Dnes jsem si uspokojil své lovecké pudy a zítra vás obě zvu na pěkný výlet. Co říkáte?" "Jeďte sami. Já mám práci na zahradě." Až v neděli večer jsem sebrala odvahu, abych si s ním promluvila o našem vztahu. Mlčel a poslouchal mne. "Tak dobře, vezmeme se," řekl on. "Aby měl náš vztah smysl," řekla jsem. Po této dohodě jsem přemýšlela, čeho se zříkám a co mi to přinese nového. Honza ležel na pohovce a díval se na televizi. Šla jsem si uvařit kávu a sedla si do křesla blízko něho. Vzala jsem ho za ruku a on mi ji lehce stisknul. Budeme mít co dělat, abychom se, i po těch deseti letech naší známosti, opravdu sblížili.

Můj pacient - příběh o eutanazii

29. listopadu 2009 v 1:42 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Pocházím ze staré lékařské rodiny. Je to nevýhoda. Za prvé proto, že jsem byla výchovou od malička směřována, abych v tradici pokračovala a za druhé proto, že bylo těžké vybočit z prxe a zkušeností svých předků. Jak jsem skončila studium, hned po promoci jsem si sbalila své věci a jela do Prahy, bych si našla umístění a zatím nájem. Maminka plakala, táta měl pocit, že jsem ho zradila a děda mi podstrčil peníze na nový život..
Nezačal dobře. Podcenila jsem lidi a tak čas od času vybuchly nepříjemnosti na oddělení. Určitou roli v tom hrála žárlivost jednoho vůči druhému a potom také nevraživost vůči ženám lékařkám ze strany mužských kolegů. Pravda je, že jsem se s jedním kolegou zapletla a velmi brzy jsem pochopila, jakou jsem udělala velkou chybu. Dostal jsem vytýkací dopis a byla jsem přeložena na II. Interní kliniku. Pravda je, že ten, s kterým jsem se zapletla, byl v nemocnici už deset let,. takže na tom, aby mne odstranili, měl lví podíl. Nevadí, řekla jsem si, mám poučení. Ale nebylo mi zase tak do skoku. Přidělil mne totiž na oddělení, kde leželi onkologicky nemocní pacienti - muži. Zpočátku mne to děsilo, ale musela jsem si zvyknout. Čekaly mne atestace a také jiné problémy, které jdou ruku v ruce s tímto povoláním. "Paní doktorko, nechcete, abych vás svezl domů? Už je noc a bydlíte daleko," nabídl mi doktor Placheta, který pracoval na našem oddělení už přes dvacet let. "To bych ráda," řekla jsem. "Tak předejte službu, sbalte si svoje věci a já na vás počkám u vrátnice." "Bude to chvíli trvat," namítla jsem. "To nevadí, počkám." Za půl hodiny jsem už běžela přes dvůr, kolem tkáňové banky, malým tunelem k vrátnici. "Tak si nasedněte," řekl, když mi otevřel dveře. Rozjel se. "Jestlipak víte, že znám vaši rodinu?" "Ne, to nevím," řekla jsem překvapeně. "Váš dědeček byl tehdy primářem na I.Interní klinice, když jsem nastoupil po promoci. Velmi přísný a důsledný muž. Tehdy té rakoviny nebylo tolik. Ale infarkty. No, každý den někdo exitoval.Nebylo to lehké, ani ty podmínky v nemocnici v té době nebyly jednoduché. Zázraky se dělat nedaly, ale někdy se podařilo někoho vytáhnout zubaté z lopaty. A tak šel čas a přicházely čím dál víc lidé s onkologickým onemocněním." Semafory na křižovatce zářily červeně a my jsme zůstali stát a čekali na zelenou. Odmlčel se a soustředěně se díval na cestu. Zatočil do leva a zastavil. "A jste doma, paní doktorko, přeji vám dobrou noc." "Dobrou noc,noc a děkuji," řekla jsem a usmála se na něho.Konečně někdo blízký, za kým se mohu jít poradit, kdybych potřebovala. Asi si mne vyhlédnul. Za nějakou dobu potom se začalo mluvit v Česko republice o eutanázii. V nemocnici se o tom vedly diskuse a já jsem se jich nezúčastňovala. Nechtěla jsem otevřeně mluvit o svých názorech, které by každý smetl už proto, že jsem moc mladá, nebo že jsem jen ženská. Radši jsem se držela, jak říkal děda, svého kopyta. Doktor Placheta mne vyhledal jednou po obědě a pozval mne na kávu.Končila nám oběma služba. Nadšeně jsem přikývla. "Tak, tam je volný stolek. Bude se nám dobře povídat," řekl a usadili jsme se naproti sobě. Objednal kávu. "Vedete si dobře. Nehleďte vpravo ani vlevo. Máte instinkt i znalosti. A umíte s pacienty dobře zacházet." "No, to je moc chvály naráz," řekla jsem. "Ale nechte být. Jste tak mladá, máte doktořinu v krvi." Usmála jsem se. "Poslouchal jsem kolegy, jaké mají názory na eutanazii a zaujalo mne to. Jen vy jste nic neřekla. Proč?" "Zdá se mi to moc brzy, abych se o tom nějak snažila diskutovat." "To je moudré. No musím vám říci jeden příběh z mého života, který se toho tak nějak týká. Tehdy jsem byl ve Švýcarsku na praxi,protože jsem psal odbornou práci na téma eutanázie. A jak víte, tam právě se povolila eutanazie zákonem. Pro Švýcary to byla prestiž. Moc mne to zajímalo." "Asi je to zajímavé téma, ale myslím si, že psát takovou práci musí být pro člověk těžké." "Zpočátku ne. Problém měl několik rozměrů a hledisek" "Ano?.Povězte mi o tom." "Dobrá tedy : první hledisko - Eutanazie jako umění zemřít. Výchozí teze byla již známá v antice." "Tak to určitě vymysleli v Římě," zasmála jsem se.Ale pravda je, že jsem se antice moc nevěnovala, tak jsem se radši neztrapňovala. "Máte plnou pravdu. Vyznávali "krásnou smrt" a samotná terminální fáze měla proběhnout v časově krátkém úseku. Bez velkých bolest. Umírající příchod smrti vnímal a snažil se proto ještě naposledy rozloučit se svými blízkými,udělit poslední rady, či vyslovit přání. Takto ostatně popisuje jistý Sueton, Hadriánův sekretář smrt císaře Augusta, zřejmě v historii poprvé s použitím pojmu eutanazie, . Mělo se tak stát někdy kolem roku 120 n.l. "To je moc zajímavé," řekla jsem, i když téma"smrt" není zrovna obvyklá kavárenská diskuse. Nicméně, tentokrát mně to moc nevadilo." "Víte, v té atice byli lidé nesmírně hrdí a volili i brutální smrt, kterou , pokud se chtěli dát takto usmrtit, považovali za dobrou, než by ztratili čest." "A dál?" povzbudila jsem ho, když se odmlčel. "Filozof Francis Bacon vyzýval lékaře. Aby neodvraceli svůj pohled od pacientů v terminální fázi, když je žádají o pomoc. Naopak je nabádal, aby k umírajícím přistupovali s lidským porozuměním. Snažili se zmírnit jejich bolesti. To znamenalo jistou výzvu, aby ke svému dosavadnímu povolání léčit nemoci svých pacientů přidali i poslání mírnit jejich utrpení a smrtelné bolesti" Odmlčel se. A napil se kávy. "Mohu pokračovat, nebo vás nudím?" "Ne, ne," řekla jsem rychle, aby si nerozmyslel vyprávět díl, tušila jsem, že za tím úvodem se skrývá velký příběh. "Nejhorší problém jsem měl s pochopením účelové smrti,"pokračoval," možná, že málokdo ví, že Thomas More ve svém díle Utopie se tématu eutanázie dotýká. V Morově Utopii totiž může jednotlivec, kromě jiných činů. prokázat svoji moudrost také tím, že trpí-li nevyléčitelnou nemocí s velmi bolestivým průběhem, může sám navrhnout, aniž by ho k tomu někdo vyzýval, že raději sám zbaví společnost břemene v podobě sebe samého." "Možná, že tak by se nato kde kdo díval pohledem pragmatika." "Ale já nejsem pragmatik," namítl a viděla jsem a něm, jak se ho to nepříjemně dotýká. "Měl to dokonce i právně podloženo. Každý jednotlivý případ žádosti o předčasnou smrt měli posuzovat kněží, aby nedošlo k jejímu případnému zneužití. Aby to nebyla vražda, víte? Pokud to odsouhlasili. Pak sám nemocný vyslovil souhlas nebo nesouhlas. I nesouhlas se respektoval." "Tak to je dobře," řekla jsem s uspokojením. "Ale pokud člověk ukončil svůj život, aniž mu k tomu bylo poskytnuto svolení, jeho tělo nesmělo být řádně pohřbeno." Podíval se na hodinky. "Už spěcháte?" "Ani ne.Ale nechme historie. Dáte si ještě něco?" "Ještě kávu, bych prosila." Doktor Placheta mávl na servírku a ukázal a moji prázdnou sklenici a zvedl ukazováček. Ona kývla a zachvěli mi přinesla další kávu." "Tak, a nyní vám řeknu něco ze svého soukromého života. Měl jsem velkou lásku. Ale nedokázal jsem se správně vyjádřit. Neuměl jsem ji to nikdy říci tak, aby to pochopila a vzala na sebe také zodpovědnost za mé city, které vyvolala. Asi se ji nechtělo přemýšlet nad tím celým krátkým letním příběhem a možná také, že jsem přecenil svůj vliv. Zkrátka, ztratil jsem ji ." Sklonil hlavu a chvíli jakoby už nechtěl mluvit dál. Čekala jsem, zda bude pokračovat, začalo mne to zajímat. "Někdy jsem přemýšlel," pokračoval, "jaký by byl můj život, kdybych se s ní oženil, měl rodinu ." "A k čemu jste došel?" "Třeba bych byl úplně někým jiným, jinak bych uvažoval..Ale zůstal jsem sám. Co dál? Měl jsem za sebou gymnasium, rodiče nebyli bohatí a já se rozhodl, už dávno v dětství jsem se pro to rozhodoval, pro medicínu. A můj nástup do prvního ročníku lékařské fakulty byl pro mne významným zlomem v životě a nikdy jsem nepochyboval o tom, že se stanu lékařem a že se svému povolání oddám a nebudu již vyhledávat žádné úlevy, které by mne od mého rozhodnutí odvrátily. Měl jsem dobré výsledky. A tak mne jeden profesor doporučil, abych šel studovat do zahraničí a domluvil mi přestoupení na lékařskou fakultu v Amsterodamu. Uvítal jsem to, protože jsem měl pobírat i stipendium, které mi bylo schopné zajistit slušný život a nerušená studia. V té době se začalo mluvit o eutanázii. Nestál jsem na straně těch, kteří tuto myšlenku prosazovali a přitom jsem hodně o ni přemýšlel. Napsal jsem si mnoho poznámek a četl autory, kteří psali odborné články v prospěch jejího zavedení a v neprospěch. Vrátil jsem se do domů a nastoupil jsem, jako řadový lékař do nemocnice, do té naší, kde pracuji. A začal jsem mít problémy, které mne zavedly až k návštěvě advokáta Na mém oddělení ležel těžce nemocný člověk a uvažoval o eutanazii. Šel jsem se poradit a hlavně jsem potřeboval o tom problému s někým promluvit." "To je jasné, asi bych to také udělala," vložila jsem se do řeči. "Tak jsem se konečně k němu vypravil," pokračoval, "zazvonil u jeho kanceláře. Vyšla taková pěkná paní. Zeptal jsem se ji, jestli je pan doktor přítomen." "A nebyl," řekla jsem s úsměvem, protože se to dalo čekat. Pokývl hlavou. "Ale pak doktor je u soudu, přijďte odpoledne," řekla mi a usmívala se na mne. Byl jsem nervózní, tolik jsem s ním potřeboval mluvit. "Má hodně práce,"dodala a očima mi naznačila, že už nemá, co by na to dál řekla. Zavřel jsem za sebou dveře a zneklidněný jsem vyšel na ulici. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Chvíli jsem se procházel po ulicích a pak jsem se vrátil do nemocnice. Byly dvě hodiny odpoledne. Kolem třetí jsem zase zavolal. "Pak doktor se dnes už nevrátí,"řekla ta slečna, poznal jsem ji po hlase. Odešel jsem tedy domů. Cítil jsem, jak s blížícím se večer se do mne vkrádá úzkost a strach. Najednou zazvonil telefon. "Oldřichu, co potřebuješ?" Konečně, řekl jsem si. "Byl jsem za tebou, ale sekretářka mi řekla, že jsi u soudu. Pak že se už nevrátíš. Potřebuji s tebou mluvit, mám velký problém. " "Tak já přijedu za tebou. Rád si s tebou pokecám. " Souhlasil jsem velmi rád. Sešli jsme se konečně a já cítil úlevu." "Ani se nedivím." Napil se vody a zamyslel se, jakoby si vracel zpátky sé vzpomínky. "Tak o co jde ?"zeptal se mne rovnou a bez okolků, když si sedl do křesla a přijal šálek kávy, kterou jsem mu uvařil. "Víš, mám pacienta. Velmi těžký případ. Téměř beznadějný. Když je čas od času při vědomí, mluvíme spolu o smrti a dokonce po požádal o eutanazii. " "Ale to je zakázáno,"řekl s jistotou právníka.. "Také jsem byl vždy proti povolování eutanázie, ale nyní, když stojím tváří v tvář takovému utrpení, nejsem si jist, zda by pro toho člověka nebyla smrt opravdovým vysvobozením. " "Kdysi jsem slyšel jednu takovou myšlenku," zafilozofoval, " že jsme odsouzeni k smrti od svého narození. Třeba, k trestu smrti. Trest smrti neexistuje, ale existuje trest zkrácení života. Dřív jsem to moc nechápal, ale dnes, kdy lidé volají po trestu smrti pro zvlášť těžké zločiny, také o tom přemýšlím, na kterou stranu se dát. Nejsem pro to, aby se konaly popravy, aby se na život sahalo. Ale jak víš, zabývám se trestním právem a když vidím oběti, které zavraždil někdo zvlášť krutým způsobem, dívám se do očí pozůstalým a obhajuji vraha, mám také všelijaké pocity. Byla by smrt vraha dostatečným vysvobozením z bolesti pro pozůstalé a dostatečným zadostiučiněním pro utrpení oběti? Jednou mi taková starší paní řekla - pane doktore, vy jste, na první pohled, takový slušný člověk a obhajujete vrahy. Copak nemáte svědomí a srdce ? Ale i ten nejhorší zločinec má právo na obhájce a jeho obhájce je skoro jediným člověk, kterého vidí až do skončení procesu. Většinou pochopí, co je čeká v průběhu dlouholetého trestu a byl jsem nejednou požádán o prostředky, které by raději ukončily jejich již předem ztracený život. Nikdy jsem to neudělal a neudělám," řekl a napil se vody, protože po tak dlouhé řeči mu vyschlo v hrdle. "V Holandsku je to povoleno",řekl jsem, když skončil své úvahy, "bylo by jistě v silách jeho příbuzných ho umístit do nemocnice, kde by mu takovou službu udělali bez problémů. Jeho děti vypadají, že jim na nějaké koruně nezáleží. Dokonce se opatrně o té možnosti zmínili." "Vím to a lidé cestují za svou smrtí do některých zemí, které to připouští. Je to na zákonech, ale také na svědomí lékaře. Já bych asi nebyl schopen zavést některého z rodičů do cizí země, aby mi je tam někdo usmrtil, i kdybych věděl, že jim to ulehčí hrozné trápení . Ono je to se smrtí těžké a zvláštní. Život má přednost, kamaráde. Byť je plný utrpení pro některé lidi. Ale je běžné, že se lidé odpojují od přístrojů, na žádost rodiny, když už není naděje, že by se uzdravili nebo se vrátili k životu. Z hlediska zákona je tohle něco jiného. Je to na zvážení lékařů, na stavu pacienta, a prognóze, na všech těch okolnostech, které jsou v mezích předpisů. Lékař se nedostane do křížku se zákonem a takový způsob je prostě legální. A ten tvůj pacient je na přístrojích ?" "Ne, není. " "Ale pokud jsem slyšel dobře, řekl jsi téměř beznadějný. To znamená, že tam ještě nějaká naděje je, že ano?" Poslouchala jsem celé vyprávění s údivem a s velkým zájmem. "Odmlčel jsem se" pokračoval, " vzpomněl jsem si, jak jsem o něm hovořil s primářem všeho oddělení. "Kdyby se mohl o něho doma někdo starat, byl by na tom lépe. Ale děti na něho nemají čas. Dělají kariéru, mají své další problémy a on by potřeboval celodenní péči, podávání léků, musel by mít někoho, kdo by s ním hovořit a umět s ním zvládat jeho utrpení. Do hospice ho dát nechtějí, protože se obávají mínění známých, do nemocnice za ním příliš často nechodí. Snad by se jeho stav změnil k lepšímu, možná by se jeho život o nějaký ten rok prodloužil. Ale nemocnice má své meze. Nemůžeme se starat o někoho extra. To snad každý pochopí. Ten člověk musí být léčen, dokud nezemře. A já stojím za tím pevně a neochvějně. " Po této větě, kterou jsem vyslovil, se můj názor ještě upevnil. Bylo to opravdu velmi těžké." "Ano," odpověděla jsem, ale nezmohla jsem se na nic jiného. Ten příběh byl zvláštní. "S rozhovorem jsem byl spokojený," pokračoval. "i když jsem odpověď vlastně nedostal. Druhý den jsem šel do práce. Po ambulanci jsem se podíval na "svého" pacienta. Ležel a díval se do stropu. Zřejmě mu byly podány utišující léky a tak měl klidnou tvář. Stočil po mně oči. "Pane doktore, to jsem rád, že vás vidím," řekl a přes tvář zbrázděnou bolestí mu přeběhl úsměv." Sedl jsem si k němu a pohladil ho po ruce. "Já vás také rád vidím,"řekl jsem a změřil mu puls. "Ráno tu byl syn. Odjíždí do Amsterodamu na služební cestu,"řekl významně a mrkl na mně. "Tam je hezky,"řekl jsem tónem, který mu musel být jasný. "Pane doktore"řekl prosebně. "Ne, já vám propouštěcí zprávu nenapíšu. Jsem váš ošetřující lékař. A i kdyby vám tu cestu někdo povolil, já ne. " "Všechno záleží jen na vás. Oni by to udělali tak, že by me převzali do domácí péče a pak mne odvezl sebou. Co já už na tomto světě ? Bez morfia nevydržím, jsem na umělé výživě, trpím jak zvíře. Copak to nemůžete pochopit ?" Jeho oči se zalily slzami. Díval jsem se na něho, cítil jsem hlubokou účast, ale současně jsem byl rozhodnut. Když jsem přišel domů, sotva jsem se navečeřel, udělal jsem si kávu a pak jsem napsal svému učiteli do Holandska, panu van Gilde, dopis. Popsal jsem mu anamnézu a diagnózu, ke které jsme zde dospěli. Požádal jsem ho o konzultaci a odbornou radu. Napsal jsem mu zcela upřímně, jak se na celou situaci sám dívám a přitom mi v hlavě probíhaly rozhovory z poslední doby. Když jsem a-mailovou zprávu úspěšně poslal, zapálil jsem si doutníček a byl jsem spokojen. Pan van Gilde byl vlivný lékař a specialista na tyto otázky. Byl specialita i na podobné choroby, kterou trpěl i můj pacient." "A co bylo dál," zeptala jsem se ze zvýšenou zvědavostí. "Uběhlo několik dní, " pokračoval, "a do ambulance vstoupil syn mého pacienta. Byl vysoký, dobře vypadl bylo na něm vidět, že má spoustu peněz." "Jak jste to postřehl?" "Podle jeho očí,"odpověděl. "Doktore," pokračoval, "otec mi řekl, že mu nechcete napsat propouštěcí zprávu. Já vás o to prosím. " A přitom mi do přiotevřeného šuplíku hodil docela naditou obálku. Vyndal jsem si a strčil mu ji do kapsy. "Pane," vstal jsem ze židle, "jsem lékař a ne prostředník takových obchodů. Mně je naprosto jasné, o co vám jde. Možná, že by mnozí lékaři udělali to, o co žádáte a nebylo by to v žádném případě nic špatného. Ale já to prostě neudělám. " "Já s vámi zatočím," zasyčel a přes jeho tvář mu přeběhl vztek. "Klidně, máte na to právo i možnosti. Ale o případu jsem se radil s právníkem a s jedním specialistou v zahraničí. Takže pokud se mnou zatočíte, pak vězte, že budu na své straně také vlivné lidi. " "Proč to proboha děláte ?" "Proč? Protože to považuji za zločin. Váš otec má ještě možná naději. I když je to starý člověk. A jistě ho smrt nemine. Ale také může ještě nějakou dobu mezi námi být, pokud se opravdu ještě nějaké řešení najde. A já ta řešení hledat musím." "Můj otec je nevyléčitelně nemocen. Trpí. Leží tu už rok, pane doktore. Cpete do něho morfia, léky, jeho stav se nemění. Spíš to jde k horšímu. Nikdo v rodině není schopen se o něho starat a dosloužit mu. Jeho život ztratil kvalitu lidského života. Je to uzlíček jednoho utrpení. " "Co jste to za člověka?" "Jsem lékař, pane. " "K čertu s vámi." "Uhodl pěstí do stolu," pokračoval ve svém vyprávění, "a samozřejmě, že si stěžoval. Byl jsem pozván na koberec. Nebyl to příjemný rozhovor a dokonce to i vypadalo, že mne propustí. Ale protože v té době byl podstav, tak od toho upustili. Potrestali mne jinak. Na odměnách. Čekal jsem na zprávu od van Gildeho. Každý den jsem v ní doufal. Uběhl měsíc a najednou se v mém počítači objevila. Byl jsem šťasten. Psal mi, že konzultoval, podle mých zpráv, které jsem mu poslal, celý případ. Tou nemocí se zabývá jeden lékař v Holandsku a má výsledky. Doporučil mně, abych ho pozval, pokud s tím bude vedení nemocnice souhlasit. Ale případnou léčbu, že bude muset zaplatit rodina. A nebude to suma malá. Poděkoval jsem mu z celého srdce a zavolal jeho synovi, aby mne bezodkladně přijel navštívit do mého bytu. Přijel. Ukázal jsem mu ten dopis. Četl ho a pak se na mne obrátil. "Bude to stát mnoho peněz na těch pár let, co tady tatínek ještě může být," vyklouzlo mu z úst, ale když viděl, jak se tvářím, tak se omluvil. Ne, já jsem ho neodsuzoval, protože takto lidé někdy přemýšlí. Jsem rád, že nejsem jeden z nich." "A co jste udělal?" zeptala jsem se. "Stejně jsem už v té době nikoho neměl a tak jsem si ho adoptoval,. Přestěhoval ho do svého domu. Měl jsem pocit, že mám zase u sebe svého tatínka." "To je úžasný příběh," vydechla jsem. "Ještě tu byl osm let," řekl smutně," zemřel tiše a důstojně v mém domě na srdeční selhání. Když jsem ho vyprovodil na poslední cestu a zavřely se za ním brány, měl jsem hluboký pocit naplnění a vnitřní čistotyi žalu, protože jsem si mého statečného pacienta opravdu hluboce vážil a měl ho velmi rád. Opravdu složil svou lékařskou zkoušku beze zbytku." "Myslím, že ano," řekl jsem mu a vzala ho za ruku. Oplatil mi dotyk. "Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, ale jedna sestra se znala s kolegou, s kterým jsem tehdy dost úzce spolupracoval a tak to řekla dalším a dalším. Někteří mne mají za podivína.". "Já ne," řekla jsem,"právě jsem pochopila, co to znamená být lékař." "Proto jsem vám ten příběh vyprávěl, paní doktorko. Není to jednoduché, ale krásné i někdy těžké. Ale vybrali jsme si to." . Nyní jsem doma a píši si poznámky. Cítím, jak jsem postoupila a vím, že jsem se o svém povolání rozhodla správně. Teď chápu i svého dědu i tátu, proč mne tak vedli, bych nenosila jen bílý plášť .>

Taková nula!

29. listopadu 2009 v 1:32 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Manželova rodina ve mně viděla nulu. Taková jednoduchá holka, řekl jeho otec s pohrdáním, když mne Libor poprvé představil. Ta věta mne ranila, ale já byla tak zaslepená láskou! Myslela jsem si, že nad nimi zvítězím, když budu o Libora pečovat. Velmi brzy jsem však pochopila, že se nikdy s naším sňatkem nesmíří. Já, pouhá středoškolačka a on budoucí inženýr! Dívali se na mne skrz prsty. Ale to nebyl jediný důvod, který nás rozděloval. Libor trávil hodně času se svými kolegy z fakulty a já na něho čekávala dlouho do noci sama. Vracel se opilý, a když jsem mu to vyčítala, urážel mne a dokonce i bil. Mlčela jsem, nestěžovala jsem si. Neměla jsem zkušenosti a myslela jsem si, že to časem přejde. Při další hádce mi zlomil ruku. Nepřiznala jsem, že to udělal on. Ale i přes to - oznámil mi, že už nechce se mnou dál žít. Rozvod byl rychlý. Jeho otec to dovedl zařídit! Naše manželství trvalo pouhé tři roky. Byly naplněny hořkostí, bolestí a slzami, násilím a ponižováním. Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit. A tak jsem zůstala sama, s pocity bezmocnosti a zoufalství, které vystřídal pocit prázdnoty. Náhoda, která mne tak nečekaně najednou potkala, měla být příležitostí, jak všechno napravit. V tom roce, kdy se začíná příběh odehrávat, byla taková divná zima. Už několik dní trvala inverze a padal mrznoucí déšť. Na chodnících bylo kluzko. Od rána bylo zataženo. Šla jsem opatrně, abych neuklouzla, a zprvu jsem si ani nevšimla, že proti mně někdo jde. Až na poslední chvíli jsem uviděla ošklivý pád. Běžela jsem k tomu člověku, abych mu pomohla vstát. Rozhlížela jsem se, jestli by mi někdo nepomohl, ale ulice byla prázdná. "Stalo se vám něco?" zeptala jsem se a sklonila nad ním. "Myslím si, že jsem si vyhodil kotník." "Alespoň vám pomohu, abyste se posadil, a zavolám sanitku." "Asi nic jiného nezbude," řekl smutně. Vyhledala jsem v kabelce mobil a zavolala rychlou pomoc. "Pojedu s vámi do nemocnice," řekla jsem a držela jsem ho za ruku. Bylo na něm vidět, že ho zranění opravdu bolí. "Jste moc hodná. Určitě mne ještě dnes pustí domů." Zachvíli přijela sanitka. Byla jsem ráda, že mne vzali jako doprovod. Až v sanitce, po injekci, se trochu uklidnil a stále nepouštěl mou ruku. "Je vám líp?" zeptala jsem se a přitáhla mu kabát k tělu, protože v sanitce bylo chladno. "To víte, jsem rád, že jste šla kolem, Nevím, jak bych si poradil." Stiskl mi ruku a já se na něho usmála. Sanitka rychlé pomoci vjela do bran nemocnice. Vyložili ho a já šla za nosítky. Na příjmu vyndal z náprsní kapsy svůj občanský průkaz a chvíli jsme seděli na lavici. "Tak pojďte," řekl lékař, který konečně vyšel z ordinace. Podepřela jsem ho a pomohla mu vstát. Dovedla jsem ho až do oridunace, kde si ho převzala sestra a pak jsem si sedla na lavici a čekala, co se bude dít dál. "Na sanitku už nemám nárok. Zavolám si taxík." "Zavolám ho sama a doprovodím vás, jestli chcete." Ještě, než jsme se rozloučili, mi strčil do ruky svou vizitku a usmál se. Přiznávám se, že jsem na toho člověka úplně zapomněla. Až jednou odpoledne, když jsem se bracela stejnou cestou z práce, jsem ho náhodou potkala. Pozdravil mne a já jsem se usmála. "Rád vás vidím, slečno," řekl a vřele mi stiskl ruku. "Také jsem ráda, že vás potkávám. Co noha?" zeptala jsem. "Chodím na rehabilitace a léčení je příjemné. Spěcháte někam anebo vás mohu pozvat na kávu?" "A víte, že pozvání ráda přijmu?" Zavedl mne do příjemné kavárny a vyhledali jsme si klidné místo.. "Abych se vám představil. Jmenuji se Rudolf Hanýsek." "Radka Hlaváčková." Usmáli jsme se na sebe a on objednal kávu a zákusky. "A kde pracujete?" zeptal se. "V bance," usmála jsem se. "Tak to máte dobré," pokývl hlavou. "Ani moc ne. Chtěla bych dělat něco zajámavějšího." Pokýval hlavou. Popíjel kávu a pak si zapálil doutník. "Přemýšlela jste kdy o tom, že byste mohla studovat vysokou školu a mít dobré postavení?" "To víte, že ano, ale myslím si, že je pro mne pozdě." "Nikdy není pozdě." Zase si potáhl z doutníku a podíval se mi do očí. "Změnit vlastní osud není zase tak těžké." "Moc vám nerozumím." "No, někdy se člověku v určité životní situaci zdají některé věci nedosažitelné. Ale je to jen zdání. Možná, za pět let tu budu sedět s vámi v úplně jiné situaci a vy nebudete ani vědět, jak to všechno najednou proběhlo." "A vy si vymyslíte, že budu pak šťastnější?" "No, to nevím, ale rozhodně se změní mnoho věcí ve vás prospěch." "Neumím si to ani představit." "Připravím vás na přijímací zkoušky na právnickou fakultu," řekl najednou. "Já a práva?" podivila jsem se. "Nebojte se ničeho, slečno. Není to nic tak světoborného. Co říkáte?" Zamyslela jsem se. A pak jsem přikývla. Mému rozhodnutí totiž přispěla vzpomínka na to, co tehdy řekl Liborův otec. A tak jsem se pustila do studia. "Jsi přijatá," řekl mi po přijímacích zkouškách do telefonu a já byla tak šokovaná, že jsem jen zakoktala - děkuji. To byl však jen začátek. Rudolf stál při mně a stále mi připomínal, že je osud pouze v mých rukou. Za dva roky po mé promoci Rudolf náhle zemřel a já měla pocit, že jsem na světě úplně sama. Ustanovil mne v závěti jedinou dědičkou, protože neměl žádné děti a nikdy nebyl ženatý. A najednou mi všechno patřilo! Krásný dům obklopený zahradou a zařízený nádherným nábytkem. Připadala jsem si jako v pohádce a měla jsem strach, že se ze všeho probudím a zase budu sedět v té špinavé kanceláři a psát ty dopisy začínající "Vážený zákazníku". Přemýšlela jsem, proč to všechno udělal. Nikdy se ani slovem nezmínil o důvodech své náklonnosti a vždycky se ke mně choval jako přítel. Ale vlastně - nikdy jsme nehovořili o soukromých věcech a já, bohužel, jsem se ho nikdy na nic neptala. Jinak bych se už dřív a hlavně včas dozvěděla to, co vyplulo na povrch nyní, když jsem odemkla zásuvky jeho stolu. V první byly desky s nejrůznějšími smlouvami a dokumenty, které on vybavoval a až v nejspodnějším ležela krásně vyřezávaná kazeta. Otevřela jsem ji. Byla plná neodeslaných dopisů. A ty dopisy byly všechny psány mně. Nemohla jsem to pochopit. Každý den jeden list plný nádherných citů a procítěných slov. Četla jsem je a plakala. Uvědomovala jsem si, jak jsem byla slepá, že jsem nepochopila, že všechno pro mne dělal z velké lásky. Nikdy se mne nedotkl a nikdy mi neřekl žádné slovo, z kterého bych mohla usuzovat, jak mne hluboce miluje, ale on mi to dokázal tím, že se o mne tak postaral a pomohl mi získat postavení i klid. Bože, kdyby se stal zázrak a všechno se vrátilo zpět! Snad jsem neměla nikdy tu zásuvku otevřít a objevit jeho tajemství, které mi nikdy sám nesdělil. Začala jsem se jím zabývat víc, než to bylo vhodné a únosné a ve spánku se mi zjevovala jeho podoba a některé útržky rozhovorů, které jsme spolu vedli. Každý večer jsem zkoumala dopisy a měla jsem pocit, že jsou pro mne důležitější, než všechno ostatní. Musel vědět, že na ně dřív nebo později přijdu. Za krátkou dobu jsem byla přesvědčená, že je neměl nikdy psát a já jsem je neměla číst. Den po dni jsem strádala výčitkami víc a víc. Pocit prázdnoty a viny jsem si kompenzovala prací. Nervové vypětí se stupňovalo a pocit zodpovědnosti přerůstal ve strach, napětí a nesnesitelný vnitřní tlak, až jsem musela navštívit jednoho dne lékaře. "Paní doktorko, vaše problémy já plně chápu. Nejste sama, kdo je má. Jestli chcete, doporučím vám jednoho specialistu, který vám pomůže a poradí, protože pokud se z toho mevzpamatujete, nebudete schopná pracovat." Návštěvu psychiatra považovala za něco ostudného a současně jsem si uvědomovala, že v tomto stavu nemohu dál normálně žít. Byla jsem jak v kleštích a v určitých chvílích jsem litovala, že jsem to všechno podstoupila a došla až sem, téměř ke zdi, kterou nevede žádná cesta. Jeho krásné dopisy jsem spálila. Ale tím víc jsem na ně myslela a rozpomínala jsem se na jejich text. A tak mi nezbývalo, než se obrátit na specialistu, který mi byl doporučen. "Jmenuji se Janeček a jsem váš ošetřující lékař. Chcete si promluvit?" Zavrtěla jsem hlavou. "Vy nemáte žádné příbuzné?" "Ne," vypravila jsem ze sebe. "Vaše diagnóza není zlá. Ale bude lépe, když ti strávíte nějakou dobu, než se zlepšíte. Příčinu vašeho stavu však znáte jen vy. Až budete připravená si pohovořit, budu vám k dispozici. Ale teď odpočívejte." Přikývla jsem na znamení souhlasu. Po třech dech jsem mu začala vyprávět všechno, co jsem prožila za posledních pár let a o smrti Rudolfa, o dopisech a své práci. Soustředěně mne poslouchal a až jsem svou výpověď skončila, zadíval se na desku stolu, kde měl plno soukromých fotografií pod sklem. "Nuže," řekl po chvíli," předepíši vám nějaké léky. Sama víte, že ve skutečnosti jsou jen určitou oporou. Ale vy sama musíte pro sebe udělat mnoho věcí. Odpustit sobě, odpustit druhým lidem a poučit se ze svého osudu" "Já vím," řekla jsem jen. Vrátila jsem se domů. Zahrada už byla plná rozvitých růží a na drahý nábytek usedal prach. Vzala jsem prachovku a začala uklízet. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Toužila jsem, po těch všech ranách osudu, najít jeden jediný náznak touhy po druhém člověku. Ale nebylo tam nic. Prázdno, úzkost a strach. Mohu ještě jednou změnit svůj osud? Na otázku jsem si nedikázala odpovědět. Tak jsem pokračovala dál ve své cestě. A snažila se pochopit, v čem je princip štěstí, spokojenosti a vnitřní síly. Pokud je v lásce, pak to bude ještě dlouho trvat, než ji v sobě najdu a budu schopna ji předávat druhému, pokud ještě vůbec někoho potkám.

Nenávist bez důvodu

29. listopadu 2009 v 1:26 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Vždycky jsem si myslela, že roky prožité vedle jednoho muže zkvalitňují vztahy a dnes vidím, že jsem se velmi mýlila. Hrany se obrušují a všechno na čem nám záleželo, se stalo stereotypem, který jsme vzájemně udržovali jako liturgii a báli jsme se cokoliv porušit, aby nevznikl stín podezření, že něco neklape a nebo se něco mění. Bylo to pro nás oba těžké, zvláště, když jsme začínali nezávisle na sobě tušit, že láska mezi námi skončila. Nevím, co přesně cítil on, ale já byla odhodlána mlčet a udržovat náš vztah s nadějí, že se to kde samo náhle vyřeší a obrátí k dobrému. Ale pochopila jsem, že láska je zákon, tvrdý a neúprosný zákon a když pohasíná, vztahy jí spojené ztrácejí na kvalitě a smyslu a oba jsou vystaveni přímému rozhodnutí buď vztah proměnit a nebo skončit. Ale kdo si to uvědomuje? Každý, kdo doopravdy miloval si nepřipouští, že by měl najednou odcházet a nebo bořit lety vybudované zvyklosti a rituály. Nuže, láska není však jen zákon, je to i boj, na jehož konci není vítězů, ale poražených. Nebojím se o tom mluvit, i když to není lehké ... "Podívejte se, paní Kuchařová. S manželem žijete sedmnáct let a jistě jste si, jak vidím ve vašich dokumentech, leccos vybudovali, leccos prožili a urazili jste dost dlouhou cestu životem. Manželství prochází krizí, ale nemusí to být krize nepřekonatelná," řekl mi náš známý advokát, který nás zastupoval v době, když jsme restituovali. Je to úctyhodný muž a jistě by mi neříkal takové věci, kdyby o nich nebyl sám přesvědčen. "Pane doktore," skáču mu do řeči," on odešel k jiné ženě. Opustil mne." "A zrušil si trvalé bydliště?" zeptal se ze zájmem. Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Když jsem vyslovila tu skutečnost nahlas, uvědomila jsem si celý dosah událostí, které mezi námi již měsíc probíhají. "Navštívila jste manželskou poradnu?" zeptal se mne a listoval v dokumentech, které jsem mu přinesla. "Ne, to ne, proboha. Oba chceme, aby rozvod proběhl diskrétně." Usmál se a obrátil další list. Chvíli si v něm četl a já jsem si v těch rozpacích hrála s uchem kabelky. "Měli jste v poslední době nějaké vážné spory?" Zavrtěla jsem hlavou. Advokát zavřel spis a upřel na mne oči. "Vy znáte tu ženu, ke které odešel?" "Ano. Několikrát předstíral, že je to kolegyně, ale já jsem si to jeho tvrzení ověřila. Je to náhodná známost z nějakého večírku. Těžko se mi o tom mluví, pochopte mne." "Já vás chápu, ale zase si uvědomte, že dojde k dělení majetku a musíte se dohodnout na výchově dětí. Děti vědí, že se jejich otec odstěhoval?" "Ne, ne," řekla jsem rychle, abych zaplašila chvíli, kdy bude potřeba jim sdělit, že jejich domov, o kterém si mysleli, že je tím nejlepším hnízdem, je v troskách. "Anička, vaše dcera má třináct a Michal šestnáct. Mysleli jste na to, že jim berete domov v těch nejcitlivějších letech dospívání?" "A co mám dělat? Mám ho jít prosit a nebo mu připomínat, že udělal nejen problém nám, ale i dětem? Je to dospělý člověk a dost inteligentní na to, aby si to uvědomil. Pane doktore, než jsme se vzali, tak jsme spolu pět let chodili. Prožili jsme spolu krásné roky. Myslela jsem si, že to tak bude navždy a snad jsem přestala o něho stále usilovat. Možná, že mu něco začalo chybět, co jsem nechápala. Ale dělala jsem všechno pořád tak, aby nikomu nic nechybělo, aby děti byli v pořádku, aby on měl jistotu, že jsme založili domov. Já prostě nechápu, co se stalo." Doktor se zase usmál a vrátil se ke spisu. "Já vám nemohu rozvod zatím doporučit. Možná, že to není tak vážné, jak se domníváte." "To není vážná věc, že spí s jinou ženou?" Byla jsem na pokraji výbuchu. "Nechce se mi věřit, že by tak náhle opustil rodinu pro nějakou nahodilou známost," řekla definitivně sklapl desky. "Co mi tedy radíte?" "Dát to do pořádku, promluvit si s ním a neschovávat se za nějaké postoje a uražené hrdosti. Myslete proboha na ty děti, paní Kuchařová. Ono to přejde, uvidíte. Váš manžel, jak ho znám, je uvážlivý člověk.Tohle potká skoro každého chlapa." Odcházela jsem od něho do deštivého dne a byla jsem tak rozrušená, že jsem nemohla v kabelce najít deštník. Myslela jsem si, že tuto záležitost vyřídím snadno, advokát se podívá na věc objektivně a sepíše návrh na rozvod. Ale asi poznal, že lžu. Přeci nikdy nemohu nikomu říkat, že mne manžel bije. Začalo to pár měsíci, když jsme byli na dovolené a na jednom večírku jsem tančila s jedním mužem, který mne ve vší slušnosti a počestnosti o tanec požádal. Nemohla jsem tušit, jakou zlobu to v manželovi vyvolá. Měl něco upito, ale e tolik, aby se přestal ovládat. Alespoň to jsem si myslela. Když jsme se vrátili na pokoj, trousil podivné poznámky o tom, jak jsem se vykrucovala a když jsem mu to vymlouvala, udeřil mne do tváře. A touto jedinou ranou se roztrhl pytel utajovaného násilí. Pak mne prosil, abych mu odpustila a velmi se tím trápil, to vím docela jistě. Děti si naštěstí ze začátku ničeho nevšimli. Snažili jsme se to řešit. Marně. Stačilo, abych udělala malou chybu a už se strhla hádka, která skončila tím, že mne uhodil. "Honzo, musíš se léčit," řekla jsem mu jednou, ale uvědomila jsem si, že to neudělá, protože kdyby to vyšlo najevo, ztratil by těžce získané postavení a lidé by si ho přestali vážit. "To mne tak nenávidíš?" zeptala jsem se ho jednou v pláči. "Ano, nenávidím tě. A nevím proč." Dávala jsem si pozor, abych nevyvolávala důvod k jeho výbuchům zloby a násilí, ale bylo to marné. Stopy po bytí jsem pečlivě skrývala pod make-up a vymýšlela jsem si výmluvy, jen aby nikdo nepřišel na to, co se u nás děje. Nesměli jsme pouštět rádio, zvuky ho dováděly do zuřivosti. A hlavně já jsem byla terčem jeho zloby. "Děti, maminka se rozhodla, že pojede na dva týdny do lázní. Budeme tu bojovat sami. Až se vrátí, tak uvidí, jak nám to pěkně ve třech šlo," řekl jednou, po dohodě, při nedělním obědě a já jsem se snažila vesele komentovat jejich hospodaření. Nedalo se nic dělat. Dohodli jsme se, že zkusíme jít alespoň na pár dní od sebe, třeba se situace uklidní. Udělala jsem velký úklid, aby se nemuseli zabývat pořádkem, každému jsem ukázala, kde má své věci a Aničku jsem naučila zapínat pračku. "Bez tatínka to nedělej, ale pomáhej mu. To víš, je hodně zaměstnaný a nemůže se o vás tak starat, jako já." Anička si zapsala postupy a pak se na me obrátila: "Mami, ty jsi nemocná?" "Ne, jen si jedu odpočinout." "Aha, Ale vrátíš se brzy, viď?" "Ano, to víš, že ano," políbila jsem ji. Večer před odjezdem mne manžel odvezl k mé sestře, která slíbila, že mne zaveze k autobusu. Před dětmi mne políbil a já jsem nasedla do auta. Celou cestu mlčel a soustředil se na řízení.Ani já jsem nezaváděla hovor. "A kvůli dětem zavolej, aby si nemyslely, že se něco děje," řekl mi na rozloučenou, vyložil mi zavazadla a ani se na mne nepodíval. Zazvonila jsem. Ještě jsem se za ním otočila, ale už jsem jen viděla červená světla, jak se ode mne vzdalují do tmy. Dalo by se říci, že jsem měla dost času na to, abych si o samotě všechno promyslela a došla k nějakému závěru. Ale myšlenky se mi zamotávaly a já jsem cítila jen utrpení a strach, bezvýchodnost a beznaděj. Přemýšlet nad tím, kde jsem udělala chybu, bylo zbytečné. Chápala jsem, že chyba je v něm. A že je sám ve stejné situaci. Uvažovala jsem, jestli je mezi námi ještě láska. Neuměla jsem si představit, jak silná může být nenávist, která náhle mezi dvěma lidmi zaplane podobně jako dříve láska. A tak jsem v těch dnech prožívala chvíle, kdy jsem litovala, že jsem nebyla silnější a po prvním incidentu jsem se prostě nesbalila a neodešla. Ale záhy jsem zase nacházela ty důvody, proč jsem to neudělala. Neuměla jsem si představit, že by najednou náš dům, který jsme s takovou láskou budovali, byl prodán jiným lidem, že by všechny věci, které jsem si pořídili, se rozdělily na půl a ještě se o ně dohadovali. Prožívali jsme muka a já jsem nebyla schopná ho nenávidět, jen litovat a omlouvat do nekonečna a lhát. Dokonce jsem byla rozhodnutá sama na sebe vzít vinu za rozpad manželství, ale to by asi nikdo neuvěřil. "Máte vysoký tlak," řekl lázeňský lékař, když skočil pravidelnou kontrolu a zavrtěl hlavou,"na to jste ještě mladá." "Měla jsem jaké starosti, teď jsem najednou začala odpočívat, tak to bude reakce." "Ale, to je chabé vysvětlení. No, musíte mi nic vykládat, když nechcete, ale pokud byste si chtěla pohovořit, jsem vám k dispozici." Odcházela jsem dlouhou chodbou z budovy, páchlo to jako v každé nemocnici a mně na chvíli napadlo, že by bylo lépe to všechno skončit. Každý den, který následoval, byl blíže k pravdě a tu jsem musela unést. Když se blížil večer, dostavoval se takový zvláštní stav mysli, že jsem měla chuť zvednout telefon a zavolat někomu, komu důvěřuji a poradit se, svěřit se, cítit soucit a lásku, kterou jsem tak postrádala. Naučit se říkat nahlas . manžel mne bije a nenávidí, to bylo hodně náročné. Zkoušela jsem to vyslovit sama před sebou, ale nebylo to snadné. Vždycky se mi vynořily tváře našich dětí, které by si do života odnesly takový těžký zážitek. "Tak jak válčíte?" zeptala jsem se Aničky, která zvedla telefon. "Docela to ujde," řekla, ale její hlas nezněl tak zvesela. "Děje se něco?" zeptala jsem se v úleku a uvědomila jsem si v tu chvíli, že by mohl něco udělat i dětem. Dosud jsem si myslela, že to směřuje jen vůči mně. "Ne, nic, mami. Neboj, kdyby něco bylo, tak hned zavolám." "A co tatínek?" "Je strašně nervózní, mami. Asi má nějaké problémy v práci." "No to víš, ale doufám, že se o vás stará." "To víš, že ano." "A je doma Michal?" "Už spí." "Tak ho nebuď a jdi taky spát." Vlna strachu mne zaplavila takovou silou, že se mi zamotala hlava. Nedalo mi to, abych manželovi druhý den hned ráno nezavolala. "Ahoj," řekl jen. "Ahoj. Je něco nového?" "Ne, není," řekl stručně a krátce. "A děti jsou v pořádku?" "Ale jo.Hele, já mám spoustu práce a nemám čas se vybavovat." Bylo osm hodin, v devět mi začínaly procedury. Podívala jsem se z okna, počasí se krásně vyvedlo už z rána a kdyby nebylo těch starostí, jistě bych se mohla cítit šťastná a spokojená. Ale ta tíha starostí a strachu mne zavalovala a já jsem se bála, že mne to nakonec porazí. Podle toho tónu v hlase jsem chápala, že je definitivní konec a že nezbývá, než manželství ukončit. Přemýšlel jsem o tom, že promluvím s tím doktorem, ale pak jsem tento nápad zavrhla. Určitě by se roztočilo spoustu problémů, které bych nebyla schopná kočírovat. Možná, že je nemocný a vyšetřování domácího násilí by ho mohlo ještě víc poškodit. Ale rozhodně už nemohu doufat, že to přestane. V těchto neveselých myšlenkách jsem se ubírala na pokoj. I když bylo krásné počasí, vůbec mne nelákalo chodit někde venku a vystavovat lidem na oči můj smutek a slzy, které se mi stále hrnuly do očí. "Tohle nechápu," řekl doktor, "tlak máte zase vyšší." Odložil fonendoskop na stůl a změřil mi puls. "Děje se něco?" zeptal se mně a já zavrtěla hlavou. "Něco doma?" zeptal se ještě naléhavěji a já uhnula pohledem. Teď byla ta šance se svěřit a požádat o radu. "Tak mluvte, nebojte se. Jsem vázán lékařským tajemstvím. Když nebudete chtít, nebudu nic dělat, ale ven to musí." Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu řekla všechno, naprosto všechno a občas mne zastavil pláč a lítost mi lámala hlas. Poslouchal mne soustředěně a vážně se a mě díval. "Takže manžel vás vlastně sem poslal, abyste mu nebyla na očích. On si uvědomuje závažnost svého počínání, ale nemůže si pomoci. Váš manžel zřejmě překonal hranici stressu a nyní se u něho začíná projevovat duševní choroba. Pokud to pochopil, chodí se tajně léčit, pokud však s tím nic nedělá, zachvíli si to přestane uvědomovat." "A jsou ohroženy mé děti?" Lékař se zamyslel. "Myslím, že nejsou, pokud se dokáže ještě ovládat. Já vám však poradím jedno. Jak se vrátíte, pokud bude mít tu světlou chvilku, s největší vážností s ním promluvte a donuťte ho, aby navštívil svého lékaře. Vidíte, ani vás advokát vám neuvěřil a rozvodem to nespravíte, pokud k němu ještě něco cítíte." "A co bude dál?" "Těžko říci, může se to medikamenty zlepšit a nebo zhoršit.Ale vás čeká osud člověka, který bude žít s duševně nemocným člověkem, u kterého nelze nikdy odhadnout, jak se bude chovat. Tyto příznaky se nejčastěji obrací vůči těm nejbližším." "Vůbec nemohu pochopit, jak se to stalo," řekla jsem. "Vysvětlím vám to docela snadno.Jde o část mozku, který se nazývá hypokampus. Je to takový knihovník, který vyhledává informace. Jeho dobrý stav snad nejvíc rozhoduje o úrovni naší inteligence. Ovšem je citlivý na stress a pokud je vás manžel dlouhodobě vystaven těžké stressové situaci v práci a to, podle toho, co dělá, je a nemůže ji uniknout, zmenší se a pak se hovoří o distresu. Můžeme uvažovat předběžně, že váš manžel trpí depresivní poruchou.a to je nutné zavčas léčit, paní Kuchařová." "A co mám nyní dělat?" popadl mne strach, protože jsem ten pojem -deprese- znala a věděla jsem, jak to probíhalo u mé jedno přítelkyně, která měla velmi těžký průběh. "To závisí je na vašem rozhodnutí, Buď se skutečně rozvedete a tím ze sebe sejmete ten úděl a nebo s manželem zůstanete s tím, že ho donutíte k léčbě a budete ho v tom podporovat." Myšlenky se předbíhaly. Z jedné strany jsem toužila ze všeho utéci a z druhé strany jsem hledala sílu, jak kývnout na tu druhou alternativu vedena tím, že mi před tím, než se to všechno stalo, věnoval tolik pěkných roků. Uvědomila jsem si, že nám, své rodině, se snažil poskytnout pohodlí a klid a sám pracoval do úmoru. "Tak jak to vidíte?" "Zvolila jsem si druhou alternativu," řekla jsem pevně. Vrátila jsem se domů za pár dní a když jsem odemkla byt, dýchla na me vůně čistoty a pořádku. Děti byly ve škole a podle bot jsem poznala, že je manžel doma. Našla jsem ho v obýváku u počítače. "Ahoj," řekla jsem a o se ke mně otočil. Vypadal unaveně a vyčerpaně. "Ahoj. Ty jsi přijela dřív? A proč jsi nezavolala." Sedla jsem si k němu a dívala jsem se na obrazovku, kde byla tabulka, kterou vyplňoval. "Pracuješ?" zeptala jsem se ho. "Jsem na neschopence," řekl mi. "To je dobře," vzala jsem ho za ruku. Neodtáhl se, jako dřív. Viděla jsem mu n očích, jakou má lítost a jak se stydí. Pohladila jsem po vlasech a vyprávěla mu, jak se mi líbilo v lázních, O jeho nemoci jsme se ai nezmínili. Držel mě stále za ruku a hladil mne palcem po dlani. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy a uvědomila jsem si, jak ho stále hluboce miluji. Měla jsem štěstí, že mi bylo dáno porozumět jeho nemoci. Své namáhavé práce musel nechat. Jezdím s ním k jeho lékaři a dávám mu stále najevo, jak mi záleží na tom, abychom zachovali náš domov. I přes jeho odpor jsem nastoupila do práce, abych posílila rodinný rozpočet. Rozhodli jsme se, že o těch temných dnech všeho soužití nebudeme nikdy mluvit a že se budeme snažit zase nalézt lásku a porozumění. A třeba i prodáme náš dům a změníme místo, abychom ztratili zlé vzpomínky. Vždyť nám dospívají děti! A oni se nesmí stát obětí nástrah, které lidem strojí naše doba.

v útlaku půlnoci

28. listopadu 2009 v 23:59 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika




S rosou půlnoční, s třpytem na dlani,
měsíc snad slyší mé tiché pokání.
Mé srdce chladné tak milovalo málo.
Smířit se chci. Tak dlouho to zrálo!

S jablkem v dlani jsem ho lákala,
však pak jsem mu ukázala záda.
Proléval slzy, já se však zdráhala.
Proradné sliby, byla jsem tak mladá.

Čekám tě s půlnocí, láska mi dozrála,
zahrada ztichlá je, v altánu my dva.
Kytice svatební a já tak troufalá,
tichounce slibuji, že to není hra.

Přátelství není víc než láska

28. listopadu 2009 v 23:46 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska



Až jednou poznáš sílu osamění,
zrazený tou, kterou jsi tak miloval.
Zatoužíš častokrát po zapomnění,
po té ženě, již lásku jsi sliboval.

Možná, že přítel ztrátu vynahradí,
přátelství je jako přístav poklidný.
Možná že zanevřeš na všechny ženy,
city tak bolí, v nich už jsi nejistý.

Synu, přátelství však není co láska,
byť myslel sis, že stačí se sbližovat.
Snadnější snad je, když nemusíš dávat,
jen rád mít nestačí, musíš milovat.

Den plný krásy

28. listopadu 2009 v 1:55 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska






Ráno zdraví všechny květy jara,
kalichy k slunci zvedají.
Svěží rosou zazelená tráva,
ptáci si písně skládají.

Svádějí cesty, heřmánkem voní,
slunce je hlídá v poledne.
Na louce modré zvonečky zvoní,
kdo unaven, rád usedne.

Pro nás večer hvězdy vycházejí,
měsíc nahlíží do oken.
Moje sny se s tvými proplétají,
jeden druhému podoben.

Kdybys byl ...

27. listopadu 2009 v 0:56 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska





Kdybys byl stromem a já jarním vánkem,
ve větvích hrála a tančila.
S jarem by ptáci k tobě přilétali
a hvězda nad tebou zářila.

Kdybys byl tůní a já lesní vílou,
v hlubokých vodách se koupala.
O tajemstvích lásky ti vyprávěla,
s tebou se milostně laskala.

Kdybys byl knězem a já jen hříšnicí,
úpřimně bych ti hřích přiznala.
Byla jsem s tebou. A bylo to krásné!
Tak, jako nyní tvá modlitba.

Tvou lásku kdybych nepoznala...

27. listopadu 2009 v 0:54 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska





Tvou lásku kdybych nikdy nepoznala,
pak pustá by byla má zahrada.
Květy bych zrána sotva zalévala,
den každý prožila, leč nerada.

Tvou lásku kdybych nikdy nepoznala,
a mé city neměla komu dát,
smutné své lože každý večer stlala,
sebe ani nemohla milovat.

Maluji svět něžnými tahy

24. listopadu 2009 v 22:07 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika








Malířkou jsem a jdu s paletou,
do kopců, kde ptáci létají.
Čekám, až louky vykvetou,
maluji ty, co se líbají.

Mysl má zalétá až k tobě,
mé rty polibek čekají.
Maluji svět něžnými tahy,
myslím na tebe potají.

Zase spolu

24. listopadu 2009 v 2:00 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska




Máš v očích přání
a ústa zamčená.
Ve svém tání,
jsem blažená.
Vřes v okně voní,
jsme tak ospalí.
Den už se kloní,
noc nás zahalí.

Z krůpějí rosy

24. listopadu 2009 v 1:57 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska


Z krůpějí rosy a časných rán,
se zrodilo tolik krásy.
V srdci nám cit tak velký zrál.
A vyrůstal z něžné lásky.

A ta nás před světem střežila,
jak bohyně chrání svůj chrám.
Kéž louka by raději mlčela.
Kéž osud by při nás vždy stál.

Až k zatracení

18. listopadu 2009 v 17:29 | (c) Maura,2008 |  Příroda

Zimní noc se hvězdami náhle rozzářila.
Hledám tu, která je jen má.
Jedna mi přeci své světlo přislíbila,
když tonula jsem v temnotách.

Jsou chvíle, které sám člověk nedocení,
hned zmizí, když spolkne je čas.
Pro samu krásu pak odsouzen k zatracení,
v srdci však touží prožít ji zas.

Měsíc a hvězda

17. listopadu 2009 v 20:54 | (c) Maura,2008 |  Láska




Vyšel si půlměsíc zářivý,
pyšně tak oblohou kráčí.
Stříbrný, tak tajemný,mámivý,
v jezeře obraz svůj smáčí.

Jediná hvězda, ta půlnoční,
tak by milovat chtěla!
Kde láska se skrývá, kdo to ví?
Srdce však hvězdička nemá.

Až nový den klíči odemkne oblohu,
hvězda i měsíc se ztratí.
Pro lásku noc dospat nemohu,
jako já i ona se trápí.

Půlnoční zvony

17. listopadu 2009 v 19:21 | (c) Maura,2008 |  Láska



V dálce už zvony k půlnoci vyzvánějí
a hvězdy nad námi drží stráž.
Stromy se ve větru větvemi dotýkají,
stejně tak já hledám tvou tvář.

Objetí, polibky a slova plná slibů,
že zjara se zase setkáme.
Snad tady sama chladem nezahynu.
Jak sliby,tak city jsou vrtkavé.

Stopy v dešti

17. listopadu 2009 v 19:20 | (c) Maura,2008 |  On ženatý, ona vdaná


Ještě než začne déšť smývat tvé stopy,
že jsi tu byl. zanech znamení.
Potom pláč, dřív než déšť, nám tváře skropí.
Budeme smutní, tak sklíčení.

Ještě než sníh bude na cestu padat,
za mnou se prosím ohlédni.
Pak začne soumrak den do noci lámat
a bez nás se pak rozední.

Spolu se potkáme v říši tajných snů,
tam se smíme dál spolu líbat.
Ty touhy nás nepřejdou několik dnů.
Vždy přijdou, když začne se stmívat.

Loučení

15. listopadu 2009 v 21:22 | (c) Maura,2008 |  Láska
Nebeské přadleny závoj z mlh upředly,
aby nás zahalil před lidmi.
Ve víře v sny, jsme noci prosnili,
jak zmoudřeli nevlídní.

Do ostnů dnů jsme vržení zase,
když ráno otevře oblohu.
Ještě ne, prosím, sluneční jase!
Rozloučit s drahým se nemohu.

Podzimní studánka

15. listopadu 2009 v 21:21 | (c) Maura,2008 |  Příroda
Studánku v lese už obchází mráz z rána,
dub do ní listí shazuje.
Tak ráda k ní chodívám a sama,
když duši láska spaluje.

Měsíc už vyšel, na hladině pluje,
zdá se mi, že se usmívá.
Kéž mi tě, milý, přičaruje!
Tajná má láska je tak truchlivá!

Milenci, co lžou

15. listopadu 2009 v 21:16 | (c) Maura,2008 |  Láska
Zůstaň tu aspoň ještě do svítání,
počkej si, než oheň dohoří.
Brzy zas skončíme smutní a tak sami,
svítání noc když pokoří.

Cestu ti ukážu, až brány se otevřou
a den nás oddělí zase od sebe.
Jsme milenci, co se bojí a tak lžou.
Všem říkají - jsme jen přátelé!

Podzimní láska

15. listopadu 2009 v 21:15 | (c) Maura,2008 |  Láska
Do mlhavých dnů září tichá světla
a zahrádka má už skoro usíná.
Bílá růže ještě včera kvetla,
vidím však, že tiše umírá.

Polínek pár nám léto nevrátí,
za okny tančí podzimní déšť.
My v objetí spolu, v něžné závrati
a jako růže, umíráme též.