Únor 2010

První schůzka

20. února 2010 v 20:48 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska
Snad jednou z večera usednem pod jabloní,
tu zavoní růže, a z polí rudé máky,
pak ruku mi sevře a já asi taky,
zůstanem tišší, oba tak bezbranní.

Když přivře oči, chce být políbena
a já tu ženu líbat neumím,
asi ji trochu možná urazím,
a tak ji zašeptám: má přislíbená.

Vás žádná krása nepřekoná.
Jste snad smutná? Začneme znova.
Rozpaky skryjte moje milá.

Já možná nemíval své sny,
i když jsem prospal celé dny.
Že mám snít? Jste tak přitažlivá...

Trny

20. února 2010 v 20:47 | Copyright (c) Maura, 2008
Co všechno čtu v očích trpících lidí?
Klopí je, jak by se styděli,
kdyby do mě trochu viděli,
jejich trápení se mým snadno zmírní.

Jiným radu dám, sobě nedovedu.
Čelit útrapám? To jsme zbabělí.
Na něco jsme i nejsme dospělí.
Bránit se křivdám? Ten boj nepovedu...

A kdyby jednou, kdokoliv z vás
měl život volit a dát svůj hlas,
neví, zda bídu či dobro volí.

Asi bych pro život zvedla ruku,
to z jediného důvodu -
láska je naděje, i když tolik bolí.

Nejsem z těch ...

20. února 2010 v 20:46 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika
Myslím na husy, jak krky natahují,
jak ruce chtivé cosi uchopit,
jak mozek, co chce něco pochopit
a těla se k sobě vstřícně přibližují.

Radši mlč. Ať činy slova zastupují!
Chtěla bych brát, ne tě hned oloupit,
něhu ti dát, ne jen ji podstoupit,
Nejsem z těch, co jen se někdy pomilují.

Ten dotek, jakoby měl stvořit nový svět.
Možná pro oba zítřek změní.
Snad čekáme marně na úžasný let?

Dvojité vidění - ty můj šťastný stvořiteli!
Jak to, že žijeme? Proč jsme nezemřeli?
Své prsty s mými teď navždy spleť.

Mozartovi

20. února 2010 v 20:45 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Meditace
Vy, malý pane s parukou plnou pudru,
z podstavce klidně na svět zhlížíte.
Toužím mocně zahrát vaši hudbu
a vy si tu jen tak ztrnulý stojíte.

Do vašich not mi křídla asi nedorostla,
prsty dřevění,zoufalstvím hubnu.
Vy tu staletí sladce prospíte,
já samým čekáním pod vámi snad ztuhnu.

Smějte se mi klidně, pro vás to vydržím.
Pro krásu hudby budu tu i mřít.
Buďte mým mistrem. Já se pokořím,
tu líbeznou hudbu si nechám v srdci znít.

Květiny vám položím k nohám či k hlavě,
vždyť vám nedali ani malý hrob.
Klaním se v slzách k posmrtné slávě.
Mozarte, pro nevděk lidí je škoda slov!

Ti muži ...

20. února 2010 v 20:44 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika
Včera jako dnes chladno stále panuje.
Únore, bratře, už nech ledy tát!
V mlhavém dni se špatně parkuje,
v takových ránech je asi nejlepší spát.

Taková nálada! Studené mám ruce.
Slunce za mraky, asi si čaj dám.
Co s láskou, když je už po záruce?
Čas není na něhu a v náruči se hřát.

Vzpomínáš před rokem? To jsme se potkali,
koupil jsi mi krásný, teplý šál
a ledy v naší řece krásně pukaly...

Či je snad dnes jinak než bylo před rokem,
že v studeném ránu stojím sama
a přivolat tě musím ženským úskokem?

Báseň noci

20. února 2010 v 20:41 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika

Já znám ta místa, jarním zpěvem okouzlená,
uchvatným tak, že se zastavuje tep.
V bílé mlze je krása utajená,
na nebi plují mráčky a dravčí ladný let.

Taková místa máme. Spolu se scházíme
a nejistí tak, jak listy z podzimu.
Z pusté všednosti ke slunci kráčíme,
za láskou bez viny, k jezírku spícímu.

Na jezeře stříbřitém, malá loďka čeká,
mezi lekníny spolu poplujem
nocí, která snad nás na pospas nezanechá.

Ta jistě ví, jak dlouho jsme čekali,
než se nám cesta otevřela,
a mohli jsme nechat šedý svět za námi.

Splněný sen

10. února 2010 v 4:10 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantika
Seděla jsem v kavárně, jedla bezmyšlenkovitě slané mandle a pozorovala své přátele, jak se dobře baví. Původně jsme měli chuť oslavit narozeniny naší společné kamarádky Slávky, ale nakonec volala, že nemůže přijít, a tak jsme ji oslavili za její nepřítomnosti. V pozadí hrála nějaká nezajímavá hudba a občas se otevřely dveře, někdo vešel a vtáhl dovnitř zimu. Právě to nevlídné, studené počasí nás přimělo, abychom zůstali a já se už nejméně půl hodiny rozhodovala, že pojedu domů. "Ty se tu nudíš?" zeptala se mně tiše Natálie a chtěla mi nalít do prázdné sklenice víno, ale já jsem pohybem ruky naznačila, že nemám na víno chuť. "Ne, to ne, jen přemýšlím." "O něm?" mrkla na mne spiklenecky. "Hm," řekla jsem a usmála jsem se. Ten onen bylo mezi námi vděčné téma. Začalo to všechno asi dva měsíce po rozvodu, kdy se už mé okolí na mne podezíravě koukalo, že zůstávám stále sama, ačkoliv mělo pocit, že jsem se rozvedla kvůli někomu, kdo byl jedinou příčinou tak zoufalého kroku, že jsem opustila svého úspěšného manžela, kterého si všichni vážili. Ano, Jiří dovedl vydělávat peníze, dokázal si získávat lidi svou elegancí, rozhodností, a nadto všechno působil nesmírně mile a důvěryhodně. To, že jsem požádala o rozvod, bylo neodpustitelné a naprosto nesmyslné v očích mého okolí a bohužel i v očích rodiny. Musela jsem vysvětlovat, že jsem se bezhlavě zamilovala a že nemohu už dál lhát ani Jirkovi, ani těm, které miluji a nebo si jich alespoň vážím. "Měla jsi ho vzít s sebou." "Je na služební cestě v Kuvajtu," odpověděla jsem a překousla další mandli. "To ti musí být smutno, když jsi pořád tak sama." "Ale není. Každý večer si voláme. A když přijede, tak si všechno vynahradíme." "Ještě jsi mi neukázala jeho fotku." Otevřela jsem kabelku a vytáhla fotografii. Nevím, proč právě tato fotografie přežila dělení majetku, když třeba se moje album ze školních let ztratilo. "To je on?" zeptala se Natalie naprosto zbytečně, spíš to byla řečnická otázka a zadívala se na ni. "Víš, že je mnohem zajímavější než Jirka?" "Vím," zasmála jsem se a vzala jsem ji fotografii z ruky. Zadívala jsem se na ni a hlavou mi běhaly všelijaké myšlenky. "Moc hezký, moc. To ti přeji. Nakonec, srdci člověk neporučí." "Ne, neporučí." "Ale musí ti být líto, že jsi přišla o krásnou chalupu, tam to bylo báječné. Krásné prostředí, taková romantika." "On má lepší. Někdy tam jezdíme, když je čas. Ale to víš, já si taky nemůžu vzít dovolenou, kdy se mi zachce." "To chápu." "A co vlastně dělá?" "Do zahraničních vztahů." "Aha," pokývla Natalie s porozuměním. Podívala jsem se na hodinky. "Už budu muset jít. Za dvě hodiny bude volat." Zase sněží, pomyslela jsem si s nechutí. Přešla jsem na druhou stranu ulice, kde byl jakž takž schůdný chodník. Taková zima. A ta akce byla naprosto zbytečná. Mohla jsem být doma, číst si a nebo se dívat na televizi. Ale nemohu se vyhýbat lidem, abych se nedostala do řečí. Je nutné si chránit své zázemí, i když je teď zúžené na dva pokoje a kuchyň ve čtvrtém patře starého domu. Moje matka málem zešílela, když přišla na to, že jsem přenechala Jiřímu i náš společný přepychový byt a vzala tak obyčejný, nezajímavý a malý, jakobych ten život už úplně sbalila, jak pravila. "Přeci ti zůstalo tolik peněz, kup si něco lepšího," řekla, když se rozhlížela kolem. "No, časem se jistě pro něho rozhodnu. Ale nejdříve si musím vyřešit svoje věci." Odemkla jsem dveře a zavřela za sebou, abych byla už konečně sama. Svlékla jsem si kabát a pověsila ho na ramínko. Obklopila mne příjemná atmosféra intimity a samoty, kterou jsem získala a nyní se s ní seznamovala krok po kroku. Nebylo to jednoduché, nejdříve jsem si myslela, že to nezvládnu. Deset let je deset let, ať byly jaké byly. "Máš takové postavení a nic si nepořídíš. Za chvíli to na tebe začně padat. Nejdřív se toi bude zdát, že jsou všude nedostatky a pak ztratíš pocit pohodlí a nakonec budeš nespokojená." Matka měla v něčem pravdu, ale já měla v záloze Richarda. Ten mě nakonec ze všeho vysvobodí a vrátí můj život do správných kolejí. "Až se vrátí Richard z Berlína, tak s ním promluvím," odpověděla jsem. "Ani ho nechci vidět. Zničil ti život. A Jiří se o tebe staral. Měli jsme ho všichni rádi. Ale já věděla, že to tak dopadne. Máš povahu po otci." Nikdy mu neodpustila, že odešel od rodiny, ale později jsem pochopila celou pravdu a tak jsem vždycky, když na to přišla řeč, mlčela. "Neboj, nikdy ho neuvidíš," odsekla jsem. Ano, nic si zatím nepořídím. Nechám všechno tak, jak to je. Nakonec, není to tak špatné. Stejně nejsem věčně doma a na to přespání to úplně stačí. Anežka, bytová architekta a dobrá duš dokázala vykouzlit krásné prostředí, v kterém se cítím dobře. Všechno mám při ruce, jednou za týden udělám pořádný úklid a zase je tu útulno. Podívala jsem na hodinky. Ještě půl hodiny. Postavila jsem si na kávu a otevřela okno. V protějším domě se svítilo a za záclonami se míhaly stíny. Často se dívám, jak okna pomalu zhasínají, a pak se dům ponoří do spánku. Za chvíli začnou na nebi vyskakovat hvězdy a já se na ně dívám tak dlouho, dokud neusnu. Zalila jsem si kávu a vyvěsila telefon. Určitě bude Natalie zkoušet, protože je strašně zvědavá a povídavá, jestli jsme si skutečně volali. Musím být opatrná. A po půlhodině zavěsím, osprchuji se a půjdu spát. Za pár dní si mně zavolal ředitel. "Mám pro vás zajímavý úkol," oznámil mi, "v rámci rozšiřování našich nabídek jsem se rozhodl, že právě vás pošlu na zahraniční cestu. Uvažoval jsem sice o jiných adeptech, ale všichni se vymlouvali na rodinné záležitosti, vytáčeli se, a tak jsem si řekl, že vy jediná nemáte takové problémy a jistě i dobře obstojíte." Už jsem začala tušit, že to bude nějaký pěkný zapadákov, kam mě posílá, když se z toho snažili všichni vycouvat. "Tak to zkuste," usmála jsem se. "Bělehrad." Vyndal ze stolu objemnou složku. "Zde jsou všechny instrukce. Letenku budete mít u mé sekretářky, hotel zajištěný a kontakt na obchodního atašé máte v instrukcích. Pořádně se to všechno naučte a informace nedávejte z ruky, Však to všechno znáte, co bych vám vykládal." Tak v Srbsku jsem ještě nebyla. A určitě je tam tepleji, než tady. Jsem člověk, který si nic neprotiví, když nemusí. Konečně, čeká mne něco zajímavého a alespoň na chvíli přijdu mezi jiné lidi a do jiných míst. Až doma jsem si pomyslela, že bych si měla pořídit slušnou garderóbu. I šatník mi trochu prořídl, protože jsem musela nechat Jiřímu všechny věci, které mi pořídil, včetně darů. Darmo mluvit. Poprosila jsem Natálii, aby mi pomohla vybrat vhodné věci. "Ráda. Kolk míníš na to obětovat?" "Tak dvacet tisíc." "Dvacet tisíc?" žasla a pak se rozesmála. "Proč se směješ?" zeptala jsem se ji naoko překapeně, protože jsem si hned domyslela, že si určotě vykonstruovala nějakou romantiku. "Ty se budeš určitě vdávat. Já jsem to věděla. A bys neměla tady problémy s těmi zbytečnými řečmi, tak to chceš udělat v cizině. A máš pravdu." To mně tedy rozesmálo. Objala jsem ji kolem ramen. "Natalie, ty jsi chytrá jak rádio. Všechno víš předem, No dobře, máš pravdu. A proto potřebuji ty nejhezčí šaty, šperky, však víš." A tak jsme vyrazily do města. Natalie byla opravdu pro tyto účely velmi praktická, spolehlivá a měla vkus. "Budeš nádherná," říkala mi a já s překvapením zjišťovala, že mi na tom záleží. Bůh ví proč, pomyslela jsem si. "A teď zbývá ještě hodit na vlasy svěží barvu." Když jsme skončily, sedly jsme si do italské kavárny a objednaly si kávu. "Ukaž mi ještě jednou jeho fotku," zaprosila. "Proč, prosím tě?" "No, chtěla bych si přestavit, jak se budeš vedle něho vykímat v těch krásných starorůžových šatech. Na těch jsem teda ulítlá." Podala jsem ji fotografii a ona se na něho zase zahleděla. "Tak hezkého a zajímavého chlapa jsem ještě neviděla. Nevadí, že je starší než ty. Sluší mu to. Některým chlapům to víc sluší, až přijdou do těch správných let. Tak bych asi řekla, že jsi takovou blbost neudělala, že jsi se kvůli němu rozvedla. Já tě chápu. Jirka byl sice bezvadný , ale připadal mi takový chladný. Ty přeci jenom potřebuje chlapa, který má cit a pochopení. Není to vždycky ono, když si člověk bere první lásku. Když opadnou city, pak se najednou projeví to, co člověk ani vědět a vidět nechtěl." Nic jsem na to neřekla. Ale cítila jsem, jak se mne to dotýká a raději jsem se napila kávy, abych skryla své pohnutí. "Víš, šly všelijaké řeči, ale já jsem to brala vždycky tak, že vám lidi závidí. Prachy, bydlení, chalupu jako hrad, úspěch. To jsou věci, které jeden druhému nepřeje. Ale když jsi dokázala tohle všechno opustit kvůli němu, tak jsi vlastně nic neztratila." Měla jsem tři dny na to, abych se na své poslání řádně připravila. Prostudovala jsem si údaje o městě, informace o strategii nabídek, a také charakteristiky lidí, s kterými jsem se měla setkat. Zkontrolovala jsem si i návrhy smluv, jestli jsou v nich uvedeny správné údaje, a to všechno jsem si pak pečlivě sbalila do příručního kufříku. Konečně nastal den, kdy jsem měla odletět. Zdálo se mi, že mně čeká něco neuvěřitelného. Ale tyto pocity byly vyvolány tím, jak jsem se domnívala, že změním na čas prostředí. V Bělehradě jsme přistáli v deset hodin dopoledne. Sotva jsem prošla odbavením, oslovil mne nějaký muž. "Jste paní Hana Grygarová?" "Ano." "Posílám mne pro vás nový pan obchodní atašé. Bohužel, včera došlo k výměně, původní pan atašé musel ještě v noci odletět do Prahy." "To je smůla, myslela jsem, že věci půjdou hladce. A nejsem připravená, ráda bych se převlékla, upravila." "Samozřejmě, zavezu vás do hotelu, ubytujete se, já na vás počkám. Nebojte se." Byla jsem hodně nervózní. Tak to jsem nečekala. Určitě mu ředitel poslal všechny informace, aby jednání proběhla bez problémů. Třeba ten nový nebude o ničem vědět a nebo s něčím souhlasit. Nemám to ráda, opravdu, nemám to ráda. Asi to bude někdo starší, kdo má jiné zkušenosti. Nicméně, jakmile jsem získala klíče od pokoje, vyběhla jsem do druhého patra, osprchovala jsem se, oblékla si nové šaty, upravila si make-up, vlasy, popadla jsem kufřík a seběhla dolů. "Tak jedeme?" usmál se na mne šofér. "Ano, jsem připravená." K rezidenci to byla hodina jízdy přecpanými ulicemi. Nervozita mne docela opustila. Však to nějak dopadne. Jsem dobře připravená a tyhle záležitosti nedělám přeci poprvé, dodávala jsem si sebedůvěru. "Tak jsme tady," řekl a já jsem vystoupila. Zavřel vůz a zazvonil u velkých vrat. Ozval se zvonek. Strčil do vrat a ty se otevřely a zase za námi zavřely. "Prosím," řekl mi a dal mi přednost ve dveřích. Zavedl mne až ke dvěřím kanceláře pana atašé a já byla zase tak rozrušená, že jsem si ani nepřečetla jeho vizitku. Zaklepala jsem. "Dále," ozvalo se zevnitř a já vzala za kliku a otevřela dveře. "Vítám vás, paní Grygarová." Srdce se mi skoro zastavilo. Předemnou stál muž z fotografie. "Grygarová," řekla jsem a podala mu ruku." "Richard Pelán. Vítám vás v Bělehradě. Posaďte se, prosím." Usmíval se na mě. "Teprve před krátkou dobou jsem tu začal úřadovat. Tak mi promiňte, jestli nebudu ve všem pohotový, jak byste právem očekávala." " Já...," koktala jsem. "Dáte si kávu?" "Ano prosím." "Grygar, Grygar. Chodil jsem s Jirkou Grygarem na universitu. Pak jsme měli pár zajímavých obchodních zakázek. Ale to bude asi nějaký jiný ..." "Můj bývalý manžel," řekla jsem. "Aha, o vás se nikdy nezmiňoval. Naposledy jsme se viděli před rokem. To je ale velká náhoda." "To tedy ano." Vyndala jsem z kabelky jeho fotografii. "Podívejte, tahle fotografie uvízla mezi mými věcmi, když jsme si dělili majetek." Vzal ji do ruky a úpřimně se zasmál. "Jo, tu jsem mu dal, aby zařídil marketingové materiály. Ale pak z toho sešlo. No vidíte, všechno se mění, točí a nakonec dojde k jednomu bodu. Místo něho tu sedíte vy," usmíval se na mne a já na něho. Byly to krásné dny a úspěšné. Po dlouhé době jsem se zase cítila dobře a opadly ze mne všechny mé úzkosti a obavy. Každý den mi připravil nějaký zajímavý výlet nebo setkání a já jsem jen podepisovala další přísliby k novým smlouvám. A pak přišel poslední večer, který jsme strávili v příjemném prostředí. "Asi se zase brzy uvidíme, když jste byla tak úspěšná," usmíval se, "stala jste se odbornicí na srbský trh." Zasmála jsem se. "Mám takový pocit, že to všechno bylo nějak předurčeno." "Tomu nerozumím," řekl udiveně. "Jednou to možná pochopíte," odpověděla jsem a tajemství jsem si nechala pro sebe. I když jsem měla sto chutí mu vyprávět, jak jsem jeho fotografii použila k malé lsti. Ale už nebyl čas na vysvětlování. Do Bělehradu jsem pak jela ještě několikrát. Mé vztahy s Richardem byly čím dál vřelejší a nakonec to skončilo svatbou. Až potom jsem mu prozradila své tajemství a on se tomu ještě dlouho smál. "Víš, kdyby nebyl Jirka takový blázen, tak se k tobě ta fotografie nikdy nedostala. Ale že jsi mi říkala Richard a ani jsi ve skutečnosti nevěděla, že se tak skutečně jmenuji, to nikdy nepochopím." "Já taky ne, ale asi není třeba to chápat," odpověděla jsem a usmála se na něho. Když jsem se setkala s Natalií, prozradila mi také jedno tajemství. Věděla, jak to mezi mnou a Jirkou probíhalo a z duše mi přála štěstí. "Měla jsi velké štěstí, že jsi se rozhodla tak brzy k rozvodu. Viděla jsem na tobě, jak jsi zoufalá, ale nechtěla jsem o tom mluvit. Myslela jsem si, že bys ses třeba styděla za svůj omyl. To víš, první lásky většinou tak špatně skončí. Ale že jsi mi lhala a i ostatním o tajemném milenci, to ti neodpustím. Byla jsi hodně přesvědčivá." Doprovodila mne na letiště. Richard byl pak přeložen na velvyslanectví do Rijádu. A tam jsme strávili čtyři šťastné první roky našeho společného života. Dnes mi všechno zase vrátilo, i pocity lásky, štěstí a spokojenosti. Co by si člověk měl víc přát, než žít vedle hodného a laskavého muže? ="1">

Ptáci v rozbřesku

6. února 2010 v 4:10 | Copyright (c) Maura, 2008

Na rám usedají při rozbřesku ptáci
a já jim sypu drobky k snídani.
Mé myšlenky se k tobě stále vrací
a já věřím, že vše je před námi.

Proč cítím se tak nejistá, proč jsem sama?
Proč nepíšeš mi, že mne miluješ?
Pod slibem jsme, že nebudem se klamat.
Smutku můj, tak krutě mi kraluješ.


Každý sám

6. února 2010 v 3:49 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Rok pro naši lásku

Hledím na hřebeny snad všech těch městských střech,
z okna bytu s oprýskanými rámy.
Přemýšlím, a krátí se mi dech,
kdy budeme spolu sami.

Jak vězeň tu přebývám v panelových zdech.
Chci se milovat s tebou pod hvězdami!
V obručích krutých trápí mne stesk,
stáváme se stínohrami.



Polibky v dešti

6. února 2010 v 3:23 | Copyright (c) Maura, 2008

Déšť jak zmámený klesá do kopretin,
lekníny v jezírku dřímají,
polední zvony nám vyzvánějí
a naše rty se líbají...

Jsem jako ta louka před senosečí,
tvé ruce tajemství hledají,
znovu se sevřeme do náručí
a naše rty se líbají...



Jak chodí láska

6. února 2010 v 2:31 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Rok pro naši lásku
Přišla to ráno, zahradními vrátky,
v trávě se ještě rosa třpytila,
proč odemkla jsem své zámky,
trochu se mi divila …

Na růžích ještě spí nevinnost rána
a v kráse květů slunce se vzhlíží,
obloha je rozestlána,
do srdce šíp mi míří …


Proč psát básně?

6. února 2010 v 1:31 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Rok pro naši lásku

Přijde-li den, tak zimoumřivý
stejný jak byl ten včerejší,
víc snad jsi mrtvý, nežli živý
a není nic, co konejší,

cítíš-li, že už nemá cenu,
vyhlížet oknem zamženým,
zda nepošle bůh krásnou ženu
a staneš se opět spaseným,

tak poznáš pachuť na jazyku,
zrozený z nahoty a sám,
odsouzený k věčnému tichu,
smutný jak opuštěný chrám.

Snad přichází tvá šance,jak stvořit zase,
svět složený z tónů, ve zvěčnělé kráse.

Růženec z dnů

5. února 2010 v 23:10 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Rok pro naši lásku

Bylo to krásné a nikdy, nikdy dost!
Copak se člověk lásky nasytí?
Ač na zem snesla se chladná zimní noc,
na lůžku z pomněnek ležíme zakrytí.

Voníme k růžím v mrazivých nocích,
studánky budíme z hlubokých snů.
Ač spolu sdílíme nejhlubší pocit,
růženec se navléká z osamělých dnů.

Pravda o mé matce

5. února 2010 v 3:47 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Na svou matku si nepamatuji. Vyrůstala jsem ze svým otcem, který se mi hodně věnoval, ale byl přísný, až neústupný. Až jednou jsem se dozvěděla tajemství ... ***
Ten rok byla dlouhá zima a všichni lidé v našem městečku už vyhlíželi jaro. Tatínek se každé ráno díval na oblohu a čekal, až se na ní ukáží první známky přicházejícího jara. Celou zimu churavěl.
"A ze školy hned domů," řekl mi to ráno, když jsem si dávala v předsíni do tašky klíče a svačinu.
"To víš, tati."
Chudák, neuvědomoval si pořád, že už nejsem malá holka a mám před maturitou a že potřebuji spíš společnost svých vrstevníků, než sedět v domě a poslouchat nostalgickou hudbu.
Vyšla jsem z domu a natáhla nosem sice chladný, ale už vonící vítr, který přicházel z jihu a nesl sebou příslib jara.
"Ahoj,Dano."
Moje kamarádka a spolužačka mne právě doháněla .Zatímco já jsem chodila do gymnasia, jak jinak, tak ona chodila do zdravotnické školy. Bavilo ji to a měla v plánu pokračovat na lékařské fakultě v Praze. Konečně, pocházela z lékařské rodiny, takže se jí mohl její plán lehce splnit.
"Ahoj, Věro," oplatila jsem ji pozdrav.
Chvíli jsme šly mlčky vedle sebe. Tušila jsem, že mi chce něco říci, ale ještě zvažuje, jestli jsem ta pravá a diskrétní osoba, která unese tajemství.
"Musím ti něco říci," vyhrkla najednou a já byla samé ucho.
"Tak povídej, ať se tím tajemstvím nezalkneš," povzbudila jsem ji žertem.
Zastavila se v půli cesty.
"Ale nesmí to nikomu říct. Přísahej na svůj život."
"Přísahám."
"Zamilovala jsem se," vyhrkla.
"A do koho?"
"Je tu na prázdninách jeden kluk. Ten ti je tak úžasný a jak hraje na klavír. Přijel z Plzně a bydlí u Hanousků na privátě. Prý fotografuje a taky maluje."
"A jak vypadá?" zeptala jsem se ji se zájmem a také s trochou závisti.
"Je vysoký, má zelené oči a tmavokaštanové vlasy. Ale hlavně, je s ním úžasná zábava."
"A jak je starý?"
" Asi v našem věku."
Vida, pomyslela jsem si, už to má všechno nalajnované. Za chvíli ho vtáhne do rodiny a bude ruka v rukávě. A já budu ještě za pět let někde studovat na filozofické fakultě, abych převzala po tátovi učitelské místo na gymnasiu. Mezitím mi uteče spousta let a nakonec si ani nikoho nenajdu. Leda tak nudného kantora.
"Víš co? Sejdeme se ve tři v kavárně.. Ukážu ti ho. Skoro každý den tam chodí číst časopisy a nebo hrát na klavír."
"Dobře, ujednáno."
Byla jsem velmi rozmrzelá. Tentokrát na me dolehla chmurná představa mé budoucnosti daleko tíživěji, než dřív. Dovedla jsem si představit, kdybych řekla já doma, že jsem se zamilovala. To by byl oheň na střeše! Kdepak, musíš jít studovat a pak se teprve ohlížet po mužích. Nic by s tebe nebylo. Už jsem slyšela, jak mi otec svým přísným a neúprosným tónem káže a je těžce zachmuřený. Copak osmnáctiletá holka myslí na nějaké kariérní cíle, když touží po lásce a romantice a volnosti? Už mi vyčetl i to, že chodím s kamarádkami na taneční zábavy. A čím víc mne tísnil svými představami o budoucnosti, tím větší jsem měla nechuť ke studiu. Celý den se mi pokazil.A ještě navíc, aby toho nebylo málo, odpadla poslední hodina. Tak, a jak doma vysvětlím, že musím být ve tři v kavárně. To budou zase řeči. Celou cestu jsem vymýšlela, na co se vymluvím. A tentokrát budu opravdu lhát. Řeknu, že jdu pomáhat do knihovny. Táta s knihovnicí nemluví už rok a tak se ji ptát nebude, jestli jsem tam opravdu byla.

Lstí a klamem jsem unikla z domu a přesně ve tři byla u kavárny. Vklouzla jsem dovnitř a očima hledala Věru. Ta už seděla v malém boxu, pila čaj a zbožně hleděla ke klavíru. Zatím byl zavřený.
"Ahoj," vyrušila jsem ji.
"Ahoj," řekla tiše a usmála se.
"Ještě nepřišel?"
"Přišel, ale je vedle v salónku. Zachvíli to začne. Lidi ho chodí poslouchat. Hraje báječně."
Netrvalo to dlouho a ke klavíru přicházel opravdu ten, kterého mi popisovala. Nelhala ani v nejmenším. Skromně se usmál na své obecenstvo, které mu zatleskalo a pak otevřel desku a přejel prsty klaviaturu. Otočil se a židličce k lidem a zeptal se, zda má někdo jaké zvláštní přání.
"Minutový valčík," zavolala Věra a on se ji uklonil, otočil se ke klavíru a začal hrát. Poslouchala jsem jako u vytržení. Když skončil, lidé si přáli další a další skladby a Věra mne držela pod stolem za ruku, protože byla celá zjihlá a zamilovaná. Tak to probíhalo každý týden. Jenomže já jsem tam už přestala chodit jenom kvůli Věře a měla jsem výčitky svědomí. Nikdy bych nahlas nepřiznala, že i mně se líbí a že čím víc ho poslouchám, tím více propadám citům a snům, v kterých jsem se nedokázala orientovat, protože jsem je neměla s kým probírat.
V květnu se psaly maturitní písemky a v červnu už byly vyhlášeny termíny na ústní maturitní zkoušky. Láska, která ve mně zaplanula nekontrolovatelnou silou mne brzdila v učení. Utíkala jsem s knihami v tašce do lesoparku, kde jsem sedávala na lavičce a snažila se soustředit na učení, i když se mi hlavou honily úplně jiné myšlenky. Ale snažila jsem se být pevná a tak jsem se hodinu učila, abych se pak mohla procházet po krásném parku a snít o něm. I když jen dvakrát za celou dobu se naše oči setkaly, ale on měl pro mne stejný úsměv, jako pro každého jiného, takže jsem neměla pocit, že by mne nějak registroval.

"Tak vidíš," řekl mi otec, když jsem mu podávala maturitní vysvědčení, " zvládla jsi to a jsi dospělá."
"To uteklo jako voda," povzdechla si paní Jelínková a nalévala sváteční polévku. Najednou mi bylo všechno líto. Protože tímto dnem končí moje dětství a začnou mi jiné starosti. Už podala přihlášku na filozofickou fakultu do Plzně a tatínek mi tam zařídil i ubytování u svých známých. Největší starost měl, abych nešla do koleje, kde bych se určitě zkazila. Dokázala jsem si představit, že mne tam bude čekat další přísný dohled.
"No, nyní máš před sebou prázdniny, tak abys ses nenudila, pojedeš k tetě Anně do Domažlic."
"Ne, tati, já bych chtěla být tady."
"V žádném případě," řekl a dlaní bouchnul do stolu.
"Proč? Nikdy jsem na žádné prázdniny nemusela jezdit."
Tatínek rozkrojil v polévce nok a tvářil se ustaraně.
"Neodmlouvej tatínkovi," řekla paní Jelínková.
"Tak mi to tati vysvětli."
"Je tam čerstvý vzduch," řekl rezolutně a ani nezvedl oči od polévky. Bylo jasné, že lže. Že to není ten pravý důvod.
"To není proto," provokativně jsem oponovala.
"Na nic se neptej."

Poobědvali jsme a tatínek šel do své pracovny. Paní Jelínková mlčky sbírala nádobí.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
Pokrčila rameny. Tak jsem se oblékla a šla do svého lesoparku. Byla jsem smutná a zmatená, protože teta Anna byla stejná jako tatínek a Tomáš, můj bratranec, je nepříjemný. Nečekalo mne nic dobrého a prázdniny budou pěkně dlouhé, protože jestli mne na fakultu přijmou, tak nástup bude od října. Zkoušky budou za dva týdny. A pak - Domažlice. Takové nudné město. Tyto myšlenky mne pronásledovaly cestou k jezírku. Kdybych si tak mohla vzít sebou všechny ty krásné chvíle, které jsem zde prožívala s láskou a beznadějí, že by se mohla někdy uskutečnit. Copak si mne někdy všiml? A Věra, ta už spřádá plány a sny, o které se nemusí obávat. Sedla jsem si na lavičku a dívala se do jezírka. Do očí mi vstoupily slzy smutku a snad poprvé jsem pocítila i hořké osamění. Ulekla jsem se toho. Tak by to mohlo být už napořád. Mé budoucí povolání mne odsoudí buď k samotě a nebo k nudnému životu.
Od té doby, co jsem se zamilovala, jsem neměla odvahu Věru vyhledávat. A ona mi už týden nezavolala. Asi měla také starosti s maturitou. A nebo možná i s tím, jak ulovit klavíristu.

"Danóóó," ozval se Věřin hlas přes celý park, až jsem sebou leknutím trhnula. Vstala jsem z lavičky a přiložila si ruce k ústům, aby mne slyšela.
"Tadyýýý jsem."
Doběhla ke mně a na první pohled jsem viděla, že se něco stalo.
"Dano, Dano," opakovala udýchaně, "musím s tebou mluvit."
Vzala mne kolem krku a plakala, usedavě a zoufale plakala.
"Co se stalo?"
"Odjel a já jsem neměla vůbec šanci s ním promluvit."
"Ale vždyť jsi říkala, že je tady kvůli focení a malování?"
"Prostě odjel."
"A víš kam odjel?"
"Ne, nevím," plakala.
"Tak se zeptej u Hanousků. Tam to budou vědět."
"Prosím tě, jak to bude vypadat. Třeba pak bude naštvaný, že jsem ho sháněla. Všechno je ztracený."
Bylo mi jí z jedné strany líto, ale z druhé strany se mi ulevilo. Nebylo to správné, neměla jsem právo na takové pocity, ale dostavily se a nedalo se jim zabránit.

Tatínek seděl v křesle a četl si.
"Tati," zašeptala jsem. Zvedl hlavu a podíval se na mne přes brýle.
"Uvidíš, že ty zkoušky udělám."
"Ano, jistě, že uděláš," odpověděl mi.
"Mám tě ráda, táto."
"Vždyť já tebe taky, děvče. A proto jsem na tebe přísný. Jednou to oceníš."
"Tati, mohla bych se na něco zeptat?"
"Můžeš."
"Kdo byla moje maminka? Nepátrala jsem po tom, však víš. Ale měl bys mi to říci. Pořád mám pocit, že se něco stalo, o čem nevím.Neřekl jsi, jestli je mrtvá, pořád jen, že není. Tak jak je to doopravdy?"
"Proč to chceš vědět? Nikdy se o tebe zajímala. Nechala tě v domě samotnou, když jsi byla malá, hodně malá a utekla za jiným mužem. Tehdy jsme bydleli v Plzni. Taková ostuda. Tak jsem se radši odstěhoval s tebou sem, aby lidi nevykládali nesmysly. Tvá matka byla sice umělkyně, ale nezodpovědná. Pravda je, že byla o hodně mladší než já a asi si nezvykla."
"A kde vlastně žije?"
"To nevím. Možná v Praze nebo někde jinde.Byly ti dva roky. Nemůžeš si na ni pamatovat."
"Miloval jsi ji?"
Zamyslel se.
"Velmi. Velmi jsem ji miloval a tím, co udělala, mne hluboce zranila a odsoudila k samotě. Copak jsem to mohl přivést macechu?"
Odložil knihu a vstal. Přešel místnost.
"Byla vynikající klavíristka a zpěvačka. Toužila jezdit po koncertech a dělat kariéru. Když jsi se narodila, těžce nesla, že je přikovaná k domácnosti a dítěti. Neřekla ani slovo, ani dopis nenechala. Když jsem tě našel v postýlce v prázdném domě, bylo mi jasné, že je po štěstí i po manželství. Rozvod proběhl na dálku. Byla tehdy v už v Německu. Jen vydala souhlas a bylo to."
"Víš tati, ale já bych nechtěla zůstat sama."
"To chápu, ale jsi mladá a máš dost času."
"Máš nějakou její fotografii?"
Šel k sekretáři, otevřel ho a chvíli hledal. Pak mi ji podal. Když jsem uviděla její tvář, málem jsem omdlela. Ale opanovala jsem se. Přeci to není možné, aby si dva lidé byli tak podobní.
"Je moc krásná," řekla jsem a vrátila mu fotografii.
"Víš, já jsem se ptal knihovnice, jestli tam chodíš pomáhat, ale lhala jsi mi. Chodila jsi s Věrou do kavárny. Nemysli si, že jsem to nevěděl. Byla jsi tak zabraná do té hry, že jsi mne ani nepostřehla. Nejsem hloupý, Danuško. Sice jsem toho mladého muže nikdy neviděl, ale stačilo mi, že tě to táhne za jeho hraním. Nedělej stejnou chybu jako já a odpoutej se od toho. Byla bys nešťastná. Lidé, kteří jsou tak společenští a talentovaní mohou působit klamné city a já jsem tě pozoroval, jak jsi se změnila od té doby. Zapomeň na něho a na všechno a věnuj se svému životu."

Cítila jsem, jak se mi najednou bortí ten vysněný svět. Nechtěla jsem dělat žádné závěry, na to jsem byla příliš zmatená a překvapená.
"Co je s tebou?" zeptal se mne a vzal kolem ramen.
"Ten klavírista, tati, se tak podobá mé matce, že bych věřila, že je její syn," vyhrkla jsem.
"Ale to je nesmysl," odpověděl otec. " od tebe utekla a další dítě by porodila? Třeba ho taky nechala někomu na krku."
Bylo to hořké a smutné. Tatínek o tom nechtěl mluvit. Ale já jsem se rozhodla, že maminku vyhledám a promluvím s ní. Třeba se dozvím pravdu a budu klidná. Třeba ona lituje svého skutku a třeba bylo všechno úplně jinak. Neměla jsem představu, jak ji hledat a kde ji hledat, protože takové informace se těžko získávají. Začnu Věrou.
Když otec zašel do svého pokoje, potichu jsem zvedla telefon a vytočila Věřino číslo. Chvíli to zvonilo a pak to konečně zvedla.
"Věro, jak se vlastně jmenuje celým jménem?"
"Kdo?"
"No on, dělej, ať mne otec neslyší. Vyhmátl mne v té kavárně, nechci ho rozčilovat "
"Má takové cizí jméno. Schulz. Otta Schulz."
Napsala jsem si to jméno na kousek papírku, poděkovala jsem a zavěsila.
Možná, že podle toho jména najdu i maminku. Třeba se jmenuje Schulzová. A třeba ještě někde koncertuje. Jestli je však v cizině, tak mám smůlu. Ale lepší bude, když si promluvím přímo s ním. Určitě se neurazí.

Druhý den jsem se nabídla, že zajdu do lékárny, protože tatínka bolely nohy a bral masti, které mu lékárník sám připravoval a rozhodla jsem se, že se po cestě stavím u Hanousků a na pana Schulze se zeptám.
"Odjel do Plzně, slečno. Přijela mu na týden maminka z Německa, tak se s ní chtěl vidět."
"A nevíte, na které adrese se zdržuje? Musím s ním mluvit," řekla jsem prosebně.
"Vy jste slečinko jaká zvědavá," usmál se pan Hanousek, "ale že jste to vy. Tak tady je jeho adresa a telefon."

Běžela jsou s tou kořistí domů, postavila masti na stůl a běžela do svého pokoje. Rozrušená a rozpačitá. Váhala jsem vytočit to magické číslo. K večeru jsem konečně našla odvahu. Tatínek šel spát a paní Jelínková odešla. V domě byl klid. Přikradla jsem se k telefonu a vytočila číslo. Celá jsem se třásla od hlavy až k patě.
"Schulzová," ozval se hlas a mně málem rozrušením vypadlo sluchátko z ruky.
"Dobrý večer paní Schulzová. Tady Dana Podmelová."
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
"Paní Schulzová, odpovězte mi."
"Danuško," ozvalo se zase a v hlase měla slzy.
"Maminko," řekla jsem a také se mi zlomil hlas.
"Jak jsi mne našla?"
"To bys nevěřila. Musím končit, aby mne tatínek nenačapal."
"A kde žiješ? Mohu tě vidět?"
"Mami, jen jedno bych ráda věděla. Ale řekni mi pravdu. Jenom mne, nikomu jinému."
"Prosím, ptej se."
"Je Otta Schulz můj bratr?"
"Ano," řekla po chvíli.
"Sbohem, maminko.Odpouštím ti a tatínkovi nic neřeknu"
Položila jsem telefon. Ani jsem nečekala, až mi odpoví. Musela jsem si sednout, protože pode mnou podklesávaly nohy. Byla jsem zklamaná a oklamaná. Po chvíli jsem vstala a zaklepala na dveře otcova pokoje.
"Dál," uslyšela jsem jeho hlas.
Vešla jsem, tatínek seděl u stolu a něco psal.
"Tati, co kdybys jel k tetě se mou?"
"Co tě to napadlo, prosím tě?"
"Myslím, že by se mi po tobě stýskalo. Mám tě ráda."
A objala jsem ho ze zadu, aby neviděl slzy. Byly to nejhezčí prázdniny v mém životě. Cítila jsem, že tatínkovi dlužím to, co mu nemohu nikdy ničím nahradit. Také jeho jsem viděla poprvé za dlouhou dobu spokojeného a šťastného.

Ani matku a ai bratra jsem už nevyhledávala. Tatínka jsem před několika týdny pochovala, Umřel, aniž se kdy dozvěděl, že jeho milovaná žena odešla od něho podruhé těhotná za svým cílem. Kdo ví, kde pana Schulze potkala, ale jistě měla víc příležitostí uplatnit svůj talent, který jsem po ní nezdědila. Splnila jsem tatínkovo přání a nyní učím na našem gymnáziu latinu a dějepis. Jsem šťastně vdaná a snažím se na ty věci příliš často nemyslet. Jen jsem přesvědčená, že pravda vždycky vypluje na povrch a vlastně, nebylo o co stát.

Kyberláska

5. února 2010 v 3:46 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Potkali jsme se náhodu na chatu. Bavila jsme se s přítelkyněmi, on vstoupil k nám jako host a za chvíli nás zcela okouzlil vtipnými poznámkami. Hlavně se mu líbil můj nick "Včelka Mája." ***
Pak mne začal zatahovat pod zámek, aby ostatní nemohly sledovat náš rozhovor a nakonec zřídil na chatu samostatnou místnost. Od té doby nevím, čí jsem a co si mám o tom myslet.
Je zase večer. Už uběhlo pět dní od našeho prvního setkání. Pracuji na překladu. Čekám na to, zda se mi ozve e-mailem a řekne název místnosti, abych mohla vstoupit na chat s ním. Pozoruji na sobě, jak jsem nervózní, jestli se ozve nebo ne. Konečně přichází e-mail, že na mne čeká v naší místnosti na Pokecu v Atlasu.cz . Čekal tam na mně s kytkou. A začínám se cítit špatně se vzrůstající intenzitou jeho vyznání a příslibů. Trochu se stydím, protože to mohu považovat za začínající nevěru vůči Karlovi, s kterým žiji už pět let.. Já vím, že bych to tak brát nemusela. Nikdo to tak nebere, ale rozhodně to není fér. Musím zjistit o něm nějaké podrobnosti, rozhoduji se a jdu spát.
Druhý den potom jsem neměla v práci žádné státní. Sotva skončila poslední hodina a studenti opustili místnost, sedla jsem si k počítači a začala si formulovat otázky, které mu dnes večer položím. Ještě to není tak daleko, abych to nemohla s ním skončit. Než si toho všimne Karel, že se ve mně něco děje. Večer budu sama doma, Karel je v Itálii na jednání a tak si udělám opět svou chatovou siestu. Zneklidňuje mně, že se pořád dívám na hodiny a čekám, až přijde pravděpodobná chvíle, kdy se ohlásí. Většinou kolem 22 hodiny. A už mi skočila na dolní lištu žlutá obálka. Zve mne a chat a já tam spěchám jak o život.
"Co právě děláš ?" ptám se ho.
"Právě se chystám na příjezd nočního spoje," odpovídá se srdíčkem,
"Ty jsi výpravčí ?" s údivem se ptám já.
"Ne," říká zcela nepokrytě a posílá šmajlík s širokým úsměvem
"Tak jsi nějaký drážní úředník ?"
"Ne, já jsem ve skladě a nakládám balíky do poštovního vagonu."
"Prima práce," odpovídám mu a přesně v duchu našich srdečných a romantických rozhovorů mu vykládám, jak mám ráda vůni pražců a příjezdy vlaků na malebná venkovská nádraží.
"No, já jen vidím vlaky přijíždět a odjíždět," říká a posílá kytičku.
"A na kterém nádraží ?" ptám se ho.
" Červeném Kostelci," odpovídá.
Na chvíli se odmlčel a já čekám.
"A co děláš ty ?" ptá se mně.
"Učím dějiny umění na filosofické fakultě," odpovídám po pravdě.
"Jsi vdaná ?" Tuto otázku mi pokládá poprvé.
"Ne a ty jsi ženatý ?"
"Rozvedený."
První pravda za celou dobu. Tedy když z toho odečtu ty polopravdy.
Je červen, blíží se prázdniny a i dlouho plánové setkání uměleckých hudebních skupin v Červeném Kostelci. Ještě, než jsem začala s ním na chatu komunikovat, plánovala jsem, že v tu dobu pojedu na dovolenou, ale nyní se na ten festival těším. Důvod je jasný. Pokusím se ho vyhledat. Jediné věc mi kalí radost, že už třetí den mne bolí břicho. Nevím z čeho. K lékaři se mi moc nechce. Říkám si, že to bude asi tím napětím ze zkoušek a tím bděním u počítače.
"Čím tam pojedeš ?" zeptala se mě kolegyně.
"Vlakem," odpověděla jsem a přemýšlela, jestli ho tam na nádraží potkám. Určitě v tom skladě nepracuje mnoho lidí a pokusím se rozeznat, který z nich je právě on.
V den odjezdu cítím, že mi je o něco hůř a že mám teplotu. Ale jízda je klidná a pohodlná. Algifen mne na chvíli uklidnil.
Konečně vystupuji a rozhlížím se po peróně. Tak tady se někde pohybuje. Jak vůbec vypadá ? Je starý, mladý ? Bože, já jsem opravdu blázen.
"Hledáte někoho, paní ?" ptá se mě muž v nádražácké uniformě.
"Hledám sklad balíků."
"To máte štěstí, já ho obhospodařuji," zasmál se.
Bylo mu tak přes padesát.
"No, tak potom mám štěstí, protože hledám právě vás."
" Mne?" ptá se udiveně.
" Já jsem ta, s kterou hovoříte na chatu, na Atlasu."
Chvíli se na mne díval z údivem, ale pak se rozesmál.
"Já na počítači ? No to se povedlo. V životě jsem na něho nesáhl. Já tu lepím na balíky známky a značky. A pěstuju králíky. To jste si mne asi s někým spletla a nebo si z vás někdo udělal srandu."
Cítila jsem, jak rudnu až po kořínky vlasů a hluboce jsem se omluvila. Ještě jsem slyšela z dálky, jak se směje a někomu to vykládá.
Tak to jsem nečekala. Udělal ze mne idiota. Už mu nikdy nenapíšu. Ale napíšeš, říkalo mi něco v duchu. Ty toho nenecháš. Je to blbý, ale je to tak .....
Zavolala jsem si taxík. Odjela jsem do hotelu, kde jsme měli uhrazené ubytování jako účastníci festivalu. Byla jsem zvědavá, jestli mi skutečně dali samostatný pokoj. Břicho mně bolí tak, že si musím lehnout, abych to všechno přestála.
"Máte tu zavedený internet ?" zeptala jsem se pokojské, která zavírala okno do příliš hlučné ulice.
"Jistě, že máme. Můžete si zapojit zde na pokoji počítač." Usmála se na mně a zavřela za sebou dveře. Rozhodla jsem se, že mu napíšu zprávu o tom, že jsem v Červeném Kostelci v hotelu U modré hvězdy. Chtěla jsem ho překvapit, ale ve skladišti na nádraží jsem ho nenašla. Bohužel. Tak někdy jindy. Že mně tak bolí břicho, že asi budu muset vyhledat ještě dnes lékaře. Zaklapla jsem počítač, ale nevypnula ho. Čekala jsem odpověď a lehla si do postele. Trochu jsem si zdřímla, probudilo mne cinknutí mejlu. Otevřela jsem počítač, byl tam vzkaz od něho.
"Mám v Kostelci známého lékaře. Jmenuje se Vojtěch Krátký. Řekni mu, že tě posílá Zdeněk. On už bude vědět. Jdi tam hned, před chvílí jsme s ním mluvil. Za hodinu mu končí služba. Je to na ulici Jana Husa 5."
Vylezla jsem z postele a oblékla se. Bolest sílila. Napsala jsem na dveře lístek, že jsem musela k lékaři. Chytla jsem naštěstí taxík. Dole na vrátnici jsem se zeptala, kde najdu doktora Vojtěcha Krátkého. Prý druhé patro. Jela jsem výtahem. Našla jsem dveře s vizitkou toho jména a zaklepala. Ve dveřích se objevila sestra.
"Hledáte někoho ?"
"Jdu za panem doktorem Krátkým s akutní bolestí břicha."
"Pojďte dál," ozval se mužský, příjemný hlas. Sestra mu uvolnilo místo ve dveřích a já vešla do ordinace. Posadila jsem se bez vyzvání.
"Tak kde vás bolí ?" zeptal se.
Ukázala jsem mu místo, kde jsem cítila nejsilnější bolest.
"Lehněte si a obnažte břicho. Prohlédnu vás."
"Musíte na rentgen. Vypadá to na slepé střevo."
Dala jsem setře občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny, aby mohla napsat kartu.
Nechala jsem kabelku v ordinaci a šla dlouhou chodbou na rentgen. Když jsem se vrátila, usmíval se na mě.
Tu noc mne operoval. Třetí den jsem se dozvěděla od sestry, že mi pan doktor zachránil život. Abych byla na sebe opatrná.
"Chtěla bych mu poděkovat," řekla jsem.
"On dnes nemá službu a my jsme vám zařídili převoz do nemocnice ve vašem bydlišti."
Cesta proběhla dobře a v nemocnici jsem byla pět dní. Karel byl pořád v Itálii a několikrát mi volala a projevoval obavy o mne, což jsem od něho nečekala..
Hned, jak mně propustili, jsem se vrhla k počítači a napsala zprávu, že už jsem doma a že mu děkuji za to, že mne zachránil, protože se z toho vyvinul akutní zánět slepého střeva. Nedočkavě jsem čekala, až se objeví e-mailová pošta se vzkazem, že je v chatovací místnosti. Blížila se desátá hodina a moje napětí se stupňovalo. Konečně ! Vstupuji do místnosti a on tam na mne čeká s kytičkou. A má nový nick místo neosobního čísla.
Motýl Eman : Ahoj. Tak jak je ti ?
Včelka Mája : Dnes jsem se vrátila z nemocnice.
Motýl Eman : A dobrý ?
Včelka Mája : Dobrý. Ale ještě asi budu na mocenské. .
Motýl Eman: Hlavně, že to dobře dopadlo. .
Včelka Mája : Moc se mi po tobě stýskalo.
Motýl Eman : Mám tě rád.
Včelka Mája : Já také. Posílám ti políbení po síti. A objetí.
Motýl Eman : Také tě objímám, včeličko.
Včelka Mája : Poděkuj panu doktorovi. Ani jsem se s ním nerozloučila
Motýl Eman : To nevadí. Už je pozdě. Jdi spát. Líbám tě. Zítra se ti ozvu.
Včelka Mája : Budu celá nedočkavá.
Motýl Eman : Dobrou noc a sladké sny, moje včeličko.
Včelka Mája : Také tobě můj motýlku. Miluji tě.
Motýl Eman : Já tebe také. Krásné sny.
Včelka Mája : Sladkou dobrou noc.
Ještě, než vypnula počítač, pustila jsem si svou oblíbenou píseň a myslela jsem na něho. Ráno jsem našla jeho e-mail. Z něho jsem se dozvěděla pravdu, že on je tím, kdo mne operoval a abych se na něho nezlobila, že mne klamal. Dal mi na vybranou, jestli si s ním chci ještě dál po večerech povídat. Tentokrát jsem neodpověděla hned. Mám celý den na přemýšlení. Je deset hodin dopoledne. Den rychle uběhne a já jsem si téměř už nyní jistá, že budu čekat na jeho e-mail.
Konečně se blížila 22. hodina. Čekám na e-mail. S napětím, jako vždy. Konečně se objevuje žlutá obálka na dolní liště. Zve mne do chatovaní místnosti. Chvíli ještě přemýšlím a pak tam jdu. Nyní se známe. Snažím se vážit každé slovo a bojím se, abych něco nezkazila. Ï on je vážný. Oba jsme si dali šanci se rozhodnout, zda budeme pokračovat či ne. Vycítila jsem, že s tím také bojoval. A přesto. Zase píšeme na sklo to, co bychom ve skutečnosti nikdy neříkali.
Nikdo z nás neví, co bude dál. Včelka Mája a Motýl Emanuel se vznášejí v prostoru, který jim poskytuje bezpečné útočiště. A kyberláska pokračuje, dokud bude mít z čeho žít.

Zamilovala jsem se do Martina

5. února 2010 v 3:45 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Romantické povídky
Zamilovala jsem se do Martina. Zamilovala jsem se tak, že jsem vážně přemýšlela o rozchodu s Radkem. V té době se otevřely mé city tak, že jsem se sama nepoznávala. Já, která vždycky všechno brala s rozumem. Radek byl vztah z rozumu. Oba jsme si vzájemně vyhovovali, nepřekáželi si a dokázali respektovat jeden druhého. To mi stačilo, alespoň jsem si to myslela a byla jsem šťastná až do chvíle, než jsem poznala Martina.


Setkala jsem se s ním na narozeninovém večírku mé kamarádky Zuzky. Váhala jsem, když jsem dostala pozvánku, jestli se mám zůčastnit. Dobře ji znám. Ráda lidem chystá překvapení, velká překvapení. Můj přítel Radek by s tím asi nesouhlasil. Nemá rád společenské večírky. Ale co! Jsem stále svobodná a vím, co dělám. Tato myšlenka mne uklidnila, když jsem seděla před zrcadlem a nanášel pudr štetcem na tváře. Dnes stejně má jiný program. A mám tu být sama v bytě? To tedy ne. Utahoval by mne čím dál víc a nakonec bych se chodila ptát, jestli mne pustí ven. K takovým koncům tedy dospět nechci. Oblékám si šaty a pak vybírám boty. Je krásný letní den, vezmu si na nohy něco pohodlného, protože kolem Zuzčiny chaty je pěkné okolí a co kdybychom šli na procházku do lesa nebo do luk? Jako minule. Nasedla jsem do auta a jela jsem na večírek. Je sobota, kdybych trochu pila, do rána se z toho vyspím, tak o co jde. Už za půl hodiny jsem parkovala pod kopcem, kde má Zuzka svou chatu.
"To je fajn, že jsi přišla," objímá mne Zuzka. Kolem stolu sedí asi deset lidí a baví se mezi sebou. Nikoho z nich neznám.
"Představím vám svou nejlepší přítelkyni, Amandu. Amando, to jsou mí přátelé. Seznamte se."
Ani si dnes už nepamatuji všechna ta jména. A už předemnou stála limonáda, káva a zákusek. Zdvořile jsem se odpovídala na dotazy a přitom se rozhlížela kolem sebe.
"Tak berte si," pobízela je Zuzka a usmívala se. Celá atmosféra vypadala přívětivě a začala jsem být přesvědčená, že se nic zvláštního dít nebude.
"A Martin nepřijede?" zeptala se jedna ze spolustolovnic Zuzky.
"Pozvala jsem ho. Souhlasil tak snad mu do toho nic nevlezlo," odpověděla Zuzka a zastínila si oči proti slunci, aby viděla na cestu.
"Kdo je Martin?" zeptala jsem se ji vkuchyňce, když jsme spolu připravovaly jednohubky. Zuzka se usmála, a to tak, že mi bylo jasné, že on je tou třešničkou na dortu.
"Uvidíš. Zábavný, hezký, milý, krásně zpívá a tančí."
"A čím se zabývá? Myslím, co dělá, když netančí a nezpívá?"
"To není podstatné."
Zasmála se a začala krájet sýr na tenoučké plátky. Vytrhlo nás obě troubení auta.
"Už je tady," vykřikla Zuzka a vyběhla z chaty. Přistoupila jsem k oknu a odhrnula záclonku.Už bylo trochu šero, musela jsem napnout oči. Právě vystupoval z auta. Na první pohled na něm nic zvláštního nebylo, jen to, že měl pěknou postavu, tmavé vlasy měl svázány do ohonu a na očích brýle proti slunci. Políbil Zuzku a pak vytáhl z auta pouzdro na kytaru. Zuzka jej vedla ke stolu a představovala jej svým přátelům. Viděla jsem, že ho někteří objali, zřejmě ho dobře znali. Sundal si brýle, položil je na stůl a usmíval se, přitom ukusoval zákusek a odpovídal na dotazy. Najednou byl středem pozornosti.
"Amandóóó," zavoalla mne Zuzka. Trochu jsem se upravila a šla za nimi.
"Amando, to je Martin, Martine, to je Amanda, moje přítelkyně."
Podala jsem mu ruku a když jsem se mu podívala do očí, zjistila jsem, že veškeré kouzlo má ve svém pohledu. Zvláštní oči, hnědozelené, s vnitřním jasem, hladce oholenou tvář, opálenou pleť. Sedla jsem si na své místo a Zuzka odběhla, aby dodělala jednohubky. Opravdu jsem nevěděla, o čem se mám bavit, řeč přítomných plynula jako řeka, bez tématu,jen tak, o ničem. Asi si všiml, že se neumím zapojit do rozhovoru a tak mne oslovil.
"Amando, umíte hrát na kytaru?"
"Trochu," řekla jsem a usmála jsem se na něho. Nešlo zapřít, že se mi líbí a že jsem tažena jeho kouzlem se mu dívat do očí.
Otevřel pouzdro a vytáhl nádhernou koncertní kytaru.
"To je krása," řekla jsem a položila jsem si kytaru do klína.
"Tak něco zahrajte," usmál se. Zkusila jsem, zda není rozladěná a pak jsem začala hrát píseň "Divokej horskej tymián." A on zpíval. několikrát jsem zachytila, i v tom přítmí, jeho pohled. Zpívali i ostatní, ale jeho hlas jsem slyšela nejvíce. Byl medový, krásný. prostě krásný.
Chtěla jsem mu kytaru předat, ale on mi řekl, abych hrála klidně dál, že on bude hrát až večer.Nebylo mi to proti mysli. Konečně jsem se měla čím zabavit. Někteří zpívali a někteří pili.Zuzka nosila na stůl a to už se začalo pomalu stmívat.
"Rozsviť lampiony," volali na ni a Zuzka zachytila ve vzduchu krabičku zápalek a za chvíli se kolem nás rozsvítily lampiony. Bylo to kouzelné a romantické. Některé dvojice začaly vstávat a tančit na trávníku pod lampióny. A já zůstala sedět vedle Martina, které je pozoroval a usmíval se. Až ráno jsem se vrátila domů. Byla neděle. Radek se neozval a tak jsem si napustila plnou vanu teplé vody, pustila si hudbu a zavřela oči. Před očima se mi znovu objevovaly tváře z večírku a hlavně Martinova. Jeho jemné chování, zpěv a konečně i chvíle, kdy jsme spolu tančili. Musím se zeptat Zuzky, kdo to je, protože jsme si ani nevyměnili vizitky, když jsme se loučili a mně se zdálo, že se se mnou loučí zvlášť vřele. Snad si myslel, že se zase u Zuzky setkáme, protože ona stále pořádá nějaké večírky a nebo že to nestojí za to, abychom se stýkali. Ta druhá alternativa se mi moc nelíbila a mně se nechce se často na takové večírky chodit. Příležitostně se Zuzky zeptám, pomyslela jsem si. Není na co spěchat. Neuběhl ani celý týden a Zuzka mi volala, jestli by se se mnou mohla sejít. Potřebuje se mnou mluvit. Samozřejmě, že jsem souhlasila a hned si nachystala nenapádnou otázku, abych po Martinovi zapátrala. Sešly jsme se v kavárně, nedaleko místa, kde pracuji.
"To jsi hodná, Amando, že jsi si udělala na mne čas. Mám problém."
"Ale určitě to nebude tak hrozný," uklidnila jsem ji a obě jsme si objednaly kávu.
"No, jak se to vezme. Rozešla jsem se s Jardou."
"Vždyť vám to tak klapalo," udivilo mne to.
"Přiznal se, že už nějakou dobu chodí s jinou a že otěhotněla. Chtěl, abych to pochopila. A víš, máme společný byt. Je psán na něho a já do toho bytu investovala milion on dva. Chce, abych se odstěhovala, že mi ty peníze dá, ale já nevím, jestli mám přistoupit na splátky."
"Za nic na světě," řekla jsem, "jestli ti to nedá hned, pak to z něho později nedostaneš."
"Taky si to myslím," povzdechla Zuzka.
"A máš kde bydlet?"
"No jasně, ta chata je k celoročnímu obývání. To není problém. Stejně se mi ve městě nelíbí."
"Budu o tom přelmýšlet. A zavolám."
"Víš, budu radši, když to spolu vyřešíme. Chtěla jsem se obrátit na Martina, ale pak jsem se rozhodla si promluvit s tebou. Třeba to půjde s dohodou."
"Určitě to půjde. Neboj se. Něco vymyslím, ale musíš mi dát čas."
Čekala jsem, že mi o Martinovi ještě něco řekne, ale pak jsme zabočily k jiným, docela odtažitým věcem. Ale nebyla jsem spokojená, protože jsem se o Martinovi nic nedozvěděla a moje zvědavost byla tím větší. A moje fantazie začala pracovat. Připadalo mi, že je to škoda se s ním blíže neseznámit, protože ten večer byl nezapomenutelný.
"Ty jsi v poslední době nějaká divná," řekl mi Radek, když jsme povečeřeli a já sklízela nádobí ze stolu.
"Proč myslíš?"
"No, vždycky toho navykládáš a najednou mlčíš. Udělal jsem ti něco?"
"Jo, Jsi pořád pryč."
"Ale Amando, vždyť víš, že musím jezdit natáčet reportáže. Věděla jsi, že jsem novinář."
"Jo, to jsem věděla, ale ty jsi pryč i když máš volno."
Na to neřekl nic, šel do pokoje si zapnout televizi a díval se na sebe, jak komentuje poltické události.Sedla jsem si k němu a on mne objal kolem ramen.
"Víš, že .." začala jsem, ale gestem mne zarazil. Šla jsem si tedy lehnout. Čekala jsem, že přijde do ložnice, ale zůstal v obýváku, kde spal do rána. Začala jsem tušit, že mi začínají partnerské problémy. A nejsou bezdůvodné. Radek odjel do Německa a já zase zůstala sama. Nechal mi dopis, abych se nezlobila, ale tolerovala ho, že pojedeme spolu na dovolenou a tam si všechno vynahradíme. Ale já si nebyla jistá, jestli ještě chci si s ním nněco vynahrazovat. Moje city, jak jsem zpozorovala, se klonily na Martinovu stranu a já jsem si nemohla pomoci. Vracely se myšlenky na ten romantický večer a já jsem byla přesvědčená, že Martin asi bude ten pravý.Zkrátka, zamilovala jsem se a tím jsem rozkládala svůj vztah s Radkem. Rizhodla jsem se, že si se Zuzkou promluvím a tak jsem ji pozvala na kávu. Byla ráda, ochotně mi schůzku přislíbila. Ale jak ji to říci?
"Stejně jsem ti chtěla volat, Amando. Představ si, že se ke mně vrátil. Zjistil, že to těhotenství je s někým jiným."
"A ty jsi ho vzala zpět?" zapochybovala jsem.
"Staré lásky nerezaví," zasmála se a objednala dvakrát koňak a kávu.
"A jak jsi na tom s Radkem? Je pořád pryč, viď?"
"To ano. Začínám mít s tím problémy."
"Ale prosím tě. Radek tě má rád."
"Jak to víš?"
"Vím to," zasmála se, "je to na tobě znát. Vypadáš jinak spokojeně. A dokonce se mi zdá, že jsi se změnila k lepšímu. Když kvete láska, tak se to na lidech pozná."
"No, nemusí to být jen pro jednoho."
"Jak to myslíš?" zarazila se Zuzka.
"Zamilovala jsem se," vyhrkla jsem ze sebe a už se to nedalo vzít zpátky.
"No jo, takové věci se stávají," řekla Zuzka a nevyptávala se.
"Je to silnější než já."
"A už jsi s ním byla? Myslím intimně?"
"Ne, to ne," usmála jsem se.
"To se stává, když je ženská pořád sama," řekla Zuzka a já na ni viděla, že má s tím zkušenosti. Vždyť i ten její vztah byl jak na houpačce.
"Já jsem realistika. Buď také a drž se toho, koho máš. Nikdy nevíš. jaký ten druhý může být, co se z něho vyklube."
"Máš pravdu, ale to by nebylo správné. Já se s ním musím setkat."
"S kým?"
" S Martinem."
Jak jsem to jméno vyslovila, Zuzka se na mne podívala a pak se rozesmála. Velmi se mne to dotklo.
"Čemu se směješ?"
"Ty jsi se zamilovala do Martina?" zeptala se ještě jednou, když se uklidnila.
"Ano," řekla jsem vážně.
"Dobře," řekla, otevřela kabelku a napsala na lístek jeho telefonní číslo.
"Tak si mu zavolej. Sejdi se s ním, promluv si s ním."
Schovala jsem vizitku do kabelky a poděkovala ji. Skoro jsem se i styděla.
"Neboj, já nikomu nic neřeknu," chlácholila mne, když mi vyhrkly slzy z očí.
"Ty se s ním tak dobře znáš?" zeptala jsem se.
"Znám," pokývla,"už ho dlouho znám. A dobře," zase se smála a když viděla, že mne to spíš zneklidňuje tak přestala a vzala mne za ruce.
"Neboj," řekla, pak zaplatila za nás za obě a rozešly jsme se.
Doma jsem obracela lístek s číslem v prstech a chodila sem a tam. Mám zavolat, nemám zavolat? A co mu řeknu? Jak mu vysvětlím, že mám jeho telefonní číslo? Vizitku jsem raději schovala do diáře a pustila si televizi. Ani jsem nevnímala, co tam hrají.Jen jsem se dívala na na obrazovku a cítila jsem, jak mým nitrem prostupuje lítost, strach a odhodlání. Někdy mne i napadlo, že to na mne Zuzka všechno nastrojila úmyslně, pak zase, že jsem se stala objetí nějaké narozeninové legrácky. Obviňovala jsem se z hlouposti a pak i z toho, že nedokážu zvládat takovou situaci proto, že jsem pořád sama a podvědomě toužím po něze, lásce a pozoronosti. To mi připadalo normální a přirozené. Najednou někdo zazvonil. Až jsem se lekla. Přehodila jsem přes sebe župan a šla otevřít dveře. Na prahu stál ..... Martin. V ruce držel velkou tašku, zřejmě se zastavil po cestě.
"Dobrý večer," řekl a opřel se o dveřní rám oběma rukama.
"Dobrý večer," řekla jsem a přitáhla jsem si župan blíž k tělu.
"Mohu dál?"
"Jistě, ale nikoho jsem nečekala. Mám tu nepořádek."
"Já jsem nepřišel uklízet," řekl žertovně, přitom stále držel v ruce tu tašku a rozhlížel se kolem sebe.
"Pěkný byt. Bydlíte tu sama?"
"Ne, s přítelem, " řekla jsem, "posaďte se."
Posadil se, tašku položil vedle sebe a když zjistil, že se v bytě kouří, zapálil si cigaretu.
"Postavím na kávu," řekla jsem, abych překonala divný dojem, který na mne udělal. Byl jiný, než ten večer. Ale nedokázala jsem si vysvětlit, proč. Šla jsem do kuchyně, postavila na kávu a připravila šálky.
"Mohu vám z něčím pomoci?" oslovil mne náhle ženský hlas a já se hrozně vyděsila. Otočila jsem se. Mezi dveřmi stála dívka.
"Ne, nebojte se Amando. Prosím vás, nebojte se."
"Kdo jste?"
"Já jsem Martina," řekla a usmála se,"přinesla jsem si šaty, abych se vám ukázala, kdo doopravdy jsem."
Sedla jsem si raději na židli a zírala na ni. Ano, byla Martinovi podobná jako vejce vejci, jenže měla na sobě ženské šaty a make-up, rozčesané vlasy ji splývaly na ramena a ty oči! Byla prostě krásná. Jen podle nich se dalo poznat, že se jedná o tu samou osobu.
"Kdo vlastně jste?" zeptala jsem se tiše a celá se chvěla.
"Zuzčina sestra," řekla a sedla si naproti mně ke stolu.
"To mne nenapadlo. Nevěděla jsem, že má sestru."
Vzala mne za ruce.
"Nezlobte se, ale víte, jaké legrácky Zuzka vyvádí vždycky o narozeninách. Já jsem netušila, že to na vás tak zapůsobí. A nikdo nepoznal, že nejsem chlap."
"Ohromný výkon," řekla jsem ironicky a pocítila jsem vztek a stud.
"Lituji toho. Víte, já studuji divadelní akademii...."
"Je vidět, že máte talent, Martino," odpověděla jsem a musela jsem se ovládat, abych neudělala něco nepředloženého.
"Zuzka mi všechno řekla."
"Co?"
"O vašem partnerském vztahu a také o tom, že jste se zamilovala do Martina. Poslala mne za vámi, abych vám všechno vysvětlila. A abyste ji odpustila."
"Nemám co odpouštět," řekla jsem a postavila před ni kávu, "možná, že to bylo dobře, že se to stalo. Možná zachránila můj vztah s Radkem."
"Ale přece..." chtěl anamítnout.
"Byla to moje hloupost."
Vzala mne za ruku.
"Ne, nebyla. Asi jste toho hodně poznala i o sobě. I když lituji. že nejsem Martin, ale Martina."
Měla pravdu. Narozeninová legrace se Zuzce vydařila, mne poučila a já se vrátila do svých kolejí. Byla jsem chvíli hodně zamilovaná, zasněná a tak nějak bolestně šťastná. S Radkem jsem nic takového nepoznala. Je to chyba, pomyslela jsem si, když jsem večer, zase sama usínala, ale nedokázala jsem domyslet, co by se stalo, kdybych ho opustila. Pravda však vyšla na povrch. Musím přemýšlet o svých citech a najít sama sebe. Zvítězí láska nebo rozum? Dnes to ještě nevím. Nezáleží to jen na mně.

Červnová láska

5. února 2010 v 3:38 | Copyright (c) Maura, 2008
Věřím v lásku, co tak tiše chodí,
než udeří náhle jak blesk.
Konec je smutkům. Ať zvony zvoní,
nyní mám v srdci jiný stesk!

Stačil pohled, nic už neutají,
dotkne-li se, já umírám.
Poupě mi vložil do horkých dlaní,
v růžích si lůžko ustýlám.

Věřím, že andělé nad námi bdí,
doufám, že oba ochrání.
V červnových ránech se to probouzí!
Temno když slunce zahání.

Tak se mne dotkla něha a láska,
pod polibky se zachvívám.
Vydána na pospas osudnému,
do jeho snů se ukládám.

Najdi mne

5. února 2010 v 3:37 | Copyright (c) Maura, 2008
Proč lásko jsi duši rozehřála?
Nevěřím, že něco znamenáš.
V samotě jsem si kdys rozestlala.
Co komu po tom, o čem já sním?

Prostá tvá krása mně okouzlila.
V pohledu jeho jsi procitla.
A jeho úsměv jsi prozářila,
dotekem jsi nás tak spojila.

Stopy v písku jsem mu zanechala,
i milostný dopis v oblacích.
Jestli mne nenajde, budu sama,
o lásce poznané zpívat smím.

Sonet o lásce

5. února 2010 v 3:36 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska
Kdo by chtěl v písní zvát noc smutnou paní,
ráno pak jen chválit pro sluneční jas,
nezná lásku. Bez snů spí do svítání,
vstane-li, pak hořkou kávu pije zas.

Šedým stínem zdá se, co jiní krásou zvou,
bez lásky horoucí v prach se rozpadá,
v proměnách světel je pro slunce vábnou hrou,
den, jež stvořila noc lásky troufalá.

Nebude nikdy na světě jen těch snů,
o lásce, jež si lidé přejí zdát,
v proměnách citů a nestálosti dnů,
láska a samota blízko budou stát.

A tak, jestli se ptáte, zda já jsem zadaná,
pravda to čistá je, jen Lásce jsem oddaná.

Letní déšť

5. února 2010 v 3:31 | Copyright (c) Maura, 2008 |  Láska

Tak zvolna a lehce padá letní déšť,
k závrati vůně tak omamná.
Čeří hladiny jezer a milých řek,
letní ta chvíle je záhadná.

Každý list stromu touží ty kapky nést,
by zlíbán sluncem léta směl být.
Sveden svou touhou a záhy opuštěn,
o letních přívalech může snít.

Jsem stejná jak strom, a ty jsi mým deštěm,
jak přicházíš snící zahradou.
Hvězda ranní se vzhlíží v rose ještě,
v letních ránech, s vůní nádhernou.