Květen 2013

Vůně české země

25. května 2013 v 4:45 | Copyright © Maura, 2008 - 2012 |  Romantika
Co člověk vlastně potřebuje?
Tak rozumoval soused ve vedlejší zahradě a obhlížel svou čerstvě upravenou zahradu. Asi to byla řečnická otázka, nebyla jsem si jistá, zda patřila zrovna mně, ale asi ano, protože přistoupil k plotu a prsty se zahákoval o oka. Náš pes už ví, že je to "přítel" a tak jen zvedl hlavu z trávy a zase ji nechal líně klesnout na voňavou trávu. Zažívá totiž své první jaro v životě. Přistoupila jsem k plotu a podala jsem mu přes plot kousek tvarohového táče s meruňkami.
"To je filozofická otázka, pane sousede," zasmála jsem se, "a dobrá otázka. Třeba trochu té blaženosti v takovém krásném dni, kdy na nic nemusíte myslet."
"Jenže na to, abyste mohla tady se mnou vykládat o filozofii života, jste si musela vydělat. Ten pozemek a dům musel stát pěkný peníz."
Zasmála jsem se. Moc se mi líbí, jak mysl lidí postupuje od poetického zaujetí přírodou s realitou "za co" v jedné linii.
"Takže, na vaši původní otázku, co člověk vlastně potřebuje, je mnoho odpovědí," řekla jsem a nabídla jsem mu další kousek táče.
"A zase jsme u peněz," řekl s plnou pusou, "já jsem do opravy domu letos vrazil skoro milión. Ale nelituju toho. Na stáří budu rád, že mám kde být, a tady je tak krásně. Mladí bydlí ve městě, sem tam přijedou a už mně přemlouvali, abych si to s nimi vyměnil. Za žádnou cenu, paní sousedko. Za žádnou cenu ..."
"Tak vidíte, a už znáte cenu svého kousku světa, který potřebujete." Pátravě se na mne podíval a pak se příjemně zasmál. Tyto úvahy slyším od lidí často. Jakoby se chtěli zbavit tíživých myšlenek na peníze a hmotné věci, dívat se na jarní nebe a zapomenout na problémy v práci, se šéfy, s kolegy, na zprávy, ke kterým jsou stejně každý večer přitahováni jak můry k rozsvícené lampě. A tak mně napadá, že to je ten důvod, proč se v Čechách rodili tak úžasní básníci - pro tu schopnost se umět odpoutat od všeho hmotného a pozemského, strčit obě ruce do čerstvě rozorané země a nechat se hladit slunečními paprsky po tvářích, cítit tu vůni lesů, rozkvetlých stromů a vyzpívat naplno tu blaženost okamžiku, za kterou se může dostavit neskonalá tíže všedního dne. A také hudebníci, malíři. Podivná země. Plná fantazie, duchovního napětí a umění, které vypovídá o duši lépe, než by to dokázala věda.
Domov je domov
"To se pořád rychtovali do zahraničí, že tam si vydělají, možná, že se tam usadí, prý je to tam lepší, lidi jsou lepší, ne jako tady, samá závist, furt všichni do všeho kecají, takže člověk už ztrácí přehled, kdo je tady vlastně špatnej, každý den na někoho něco vytáhnou, dělají samé bubliny. My jsme byli zvyklí na nějaký řád a pořádek, a teď je to tu jak v cirkuse. Nějak se mi to nelíbí a jsem rád, že nebydlím ve městě." Vzal do ruky kvetoucí větev jabloně a zadíval se na ni.
"Jestli nepřijde mráz, tak bude pěkná úroda jablek. Vaši mají také nasazeno. Jablka se vždycky hodí, když je nejhůř. Chce to jen dobrý sklep, aby se uchovaly, nějaká ta marmeláda, kompot," pokračoval tiše a zasněně. Jasně, vůně jablečného kompotu, znásobená mírkou koření, staré receptury nadýchaných koláčů, po kterých někdy pálí žáha. protože už dávno nejsou hlavním jídlem po poctivé polévce.
"Dnes jsem si uvařil pořádnou fazolovou polívku. To víte, snacha, pořád samá dieta, to já nemůžu, to je moc kalorický, jen aby se spokojeně mohla natřásat před zrcadlem. Tyhle věci dělají ženské jen pro sebe. Chlap si ani nevšimne, jestli má o nějaký ten centimetr navíc. Tak já jdu jíst, mějte se pěkně. Jo, nechcete taky nějaké fazole, loni se mi urodilo," řekl a já přikývla. Vím, že mu udělám radost, taková úroda fazolí, to je něco. Vzpomínka na fazolovky našich babiček, na vůně obědů, které člověk nezapomíná a vždycky to tak nějak bodne u srdce. Byl to domov, který už takový není, protože tam chybějí ti, o nichž jsme si mysleli v dětství, že jsou nesmrtelní. Ne, nebyli a jistě jim je země lehká.
Fazole jsou dobré na všelicos
Zrovna zvonily kostelní zvony poledne, když mi předával přes plot sáček s fazolemi, a pak na mne zamával. Strčila jsem si jich hrst do jedné kapsy. Děti mezitím skončily svou práci a chystali se k obědu v patách ze psem, který má v hlavě hodiny.
"Pojď jíst," zavolali na mne a zamávali rukama do toho průzračného vzduchu.
"Jó, hned."
Chvíli jsem postála, poslouchala zvuk zvonů a přebírala jsem si fazole v kapse, jednu po druhé. Moje prababička to dělala taky tak, byl to její růženec. Já se tak modlit neumím, ale vím, že to náramně uklidňuje. Dívala jsem se do nebe, které bylo tak nádherně modré a vzduchem se vznášela svěží vůně. Ať je to tu jaké to tu je, je to domov, ať lidi nadávají jak nadávají, a na to mají právo, vědí dobře, že žádná země jim takovou vůni nevydá, ono to všude voní jinak. I ty obědy, lehce vonící novým kořením, majoránkou a čerstvě nasekanou petrželkou.

František Halas:
Co všechno musí udělat jaro (ze sbírky Dětem)

Vytáhnout trávu z hlíny
a na zeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci naho stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.